Zazvoň mi na zvon!
„Prosím tě, mohl bys v jednu chvíli obřadu zazvonit na zvon?“ Tu otázku jsem položil kamarádovi, který se náhodou objevil mezi svatebními hosty.
„Jasně, moc rád!“
Bylo to vypočítané. Když zazní prohlášení za manžela a manželku, mrknu na toho kamaráda, ten zazvoní na zvon, což nikdo nebude čekat, a tím se krásně zdůrazní ten okamžik. Takový byl plán, tak to mělo být. Pěkné, vtipné, milé.
A tak to taky bylo. Jen do okamžiku, kdy jsem vyslovil prohlášení, mrknul na kamaráda a ten zazvonil na ten velký, těžký, litinový zvon.
V tu chvíli, když dostal první úder, totiž zvon puknul. A letěl k zemi. Dopadl na zem, těsně vedle dvouletého synka toho mého kamaráda.
Šlo o centimetry. Mohl o život přijít kamarád, mohl o život přijít jeho synek. Nestalo se nic. Vlastně to byl jen důvod k pobavenému smíchu všech přihlížejících.
Já se nesmál. Zakázal jsem si myšlenky s „kdyby“. Protože jsem věděl, že chybělo pár centimetrů, a nějaká ta „kdyby“ by se mnou byla zůstala po zbytek mých dnů.
