U řeky času
„Hluboká řeka se nezkalí, když byl do ní hozen kámen; stejně tak člověk. Zlobí-li se pro urážky, není řekou, nýbrž kalužinou,“ řekl Avicenna. Je to zajímavá myšlenka! A je to i zajímavé přirovnání. Člověk je opravdu v mnohém podoben řece. Jeho život počíná jako malý pramínek; tak jako pramínek řeky prýští odněkud ze skalní průrvy, z hlubin země nebo je prostě nahromaděním vlhkosti na pevném podloží, život člověka přichází z bezčasového neviditelna. Jako je suchá půda a najednou v ní teče pramínek, stejně tak zázračně a podivuhodně se na světě objeví dítě, a rodiče, když tak to dítě drží v náručí, jsou němí v úžasu, protože před devíti měsíci dítě prostě nebylo, fyzicky neexistovalo, a najednou je.
Další život člověka rovněž sleduje linii řeky. Dítě je jako malý pramínek, který zurčí, bublá, zvědavě hledá svou cestičku; a je snadné ho usměrnit, dát mu pevné břehy, navést dobrým směrem; dá se vyhloubit tůňka, ve které se pramínek zpomalí. Pak dítě dorůstá, dospívá, a jeho proud už má sílu a razanci, už ho nejde jen tak zpomalit nebo dokonce zastavit, protože už sám ví, co chce; a pokud se mu připletete do cesty, snadno vás samou zbrklostí a energií porazí.
Dospělý člověk už má směr stejně jako řeka vytýčený, jde životem za svým každodenním chlebem, za svými starostmi, radostmi, povinnostmi i chvílemi radosti a štěstí. Stejně jako řeka plyne krajinou, více méně jistě, stabilně, ustáleným tempem.
V dospělosti už člověk jen nabývá na zkušenostech, a také, pravda, na šířce. Taková řeka se čas od času pozastaví, pohlédne na sebe samu a s podivem si povzdychne, jak ten můj objem kyne a kyne… Leč to je v pořádku, nabývání na šířce patří k rytmu života, hlavní ale je, zda člověk v průběhu let, tak jako řeka, také nabývá na hloubce! Pokud by řeka neměla hloubku, byla by příliš široká a rozlévala by se z břehů; její břehy by byly bahnité, řeka by zaplavovala krajinu a ztrácela svůj směr.
Nabývání na hloubce, to je nabývání na moudrosti. Kolik toho člověk musí jen prožít, kolik musí vytrpět, kolik bolesti musí překonat, kolik nesnází musí zvládnout, kolikrát se musí zklamat, a kolikrát se musí zvednout z prachu a vzburcovat v sobě sílu jít zas dál, aby z každého toho závaží námahy vyrobil zrnko zlata moudrosti? Pokud člověk má už v sobě dostatek moudrosti, pokud je v tomto smyslu podoben hluboké řece, nezkalí se, když na něj někdo hodí kámen, jak řekl Avicenna. A pokud v sobě dostatek moudrosti nemá, žbluňkne to v něm jako v kaluži… No řekněte sami – chtěli byste být jako kaluž anebo jako mohutná, silná a pevně plynoucí řeka? Chtěli byste se nechat rozhodit každou bolístkou, každou urážkou a každým kamínkem, který naruší vaši hladinu vědomí? Anebo byste chtěli být v rovnováze a harmonii, ať se kolem vás děje co se děje ale aniž byste byli lhostejní? Řeka je nám krásnou inspirací!
S řekou se můžeme porovnávat, můžeme ji využít pro meditaci, když si sedneme na jejím břehu a zahledíme se do její klidné hladiny. A co víc? Můžeme jí odevzdat všechno to, co nás tíží, co nám dělá starosti, co nás trápí, ale i to pozitivní, krásné a radostné s ní můžeme sdílet. A řeka je promění v odlesky poznání a moudrosti. To je její úžasný dar, který nám nabízí.
Lidský život je podoben řece ještě v jednom směru. Když se život chýlí ke svému konci, člověk neví s jistotou, co bude dál. Budou nějaké další světy? Bude nějaké znovuzrození? Bude nějaký život po životě, anebo prostě konec a nic dál? Stejné dilema má řeka. My lidé máme všechny řeky zmapované, víme přesně odkud a kam tečou. Ale řeka sama to neví; neví jak daleká cesta ji čeká a neví kam směřuje, ví jen, že má břehy, které jí dávají směr. A jednoho dne dojde na konec své pouti a vlije se do moře. To moře není jen tak nějaká nicota! Je to úžasný nekonečný svět plný života, a řeka se stává jeho částí. Dalo by se říct, že řeka se uskutečňuje, dochází k svému opravdovému uskutečnění tím splynutím s mořem. Není to krásný obraz, který dává smysl celému plynutí řeky od jejího počátku až do jejího konce?
Když lidé hovoří o Bohu, používají pro to mnoho slov. Mně stačí jen obraz moře. Bůh je moře, oceán vesmírné tvůrčí energie. A já do něj plynu svou cestou spolu se všemi druhými řekami, a to vědomí mne těší, dává mi naději a víru. Ne tak ani víru v Boha, bohy nebo jiné fantastické entity. Především víru v To, co je. Co není jen prapodivná snůška podivných polopravd.