Vnímám. Nevnímám. A když jede náklaďák?

Jsou chvíle, kdy nevnímám a jsem, jak se říká, mimo. A jsou chvíle, kdy vnímám plně. Samozřejmě většina času, který věnuji životu, je kdesi mezi těmito dvěma póly. Je to otázka spontaneity, záměru či nezáměru? Měl bych se snažit tu či onde vnímat více či méně? Jsou to možná divné otázky. Dejme si test na rozehřátí:

Je tady vyobrazený svícen nebo tváře? I to je otázka vnímání.

No a tohle jsem zrovna nedávno zažil:
Jde chlapec po ulici, sluchátka na hlavě, v těsné blízkosti ho míjí náklaďák. Chyběly centimetry a chlapec by byl na Onom světě. Nevšiml si toho očividně ani řidič náklaďáku, ani ten chlapec; ten jde klidně dál, pohupuje se do rytmu a ze sluchátek se ozývají decibely. Všiml jsem si toho jen já a teď to říkám vám. V tomto případě hudba mohla stát jeden lidský život. Jaká by to byla strašlivá škoda, když hudba má schopnost sloužit přesně cílům opačným: uzdravovat, posilovat, dávat naději. Kéž bys to, chlapče, jednou pochopil.

Vnímat, nevnímat, jak a co vnímat, jak co interpretovat, a tak dále, to vše je moje volba. Akorát bacha na náklaďák. Ten může člověka převálcovat a vzít mu rázem všechny možnosti volby.

About the Author