Poslední kapka
Tohle je příběh o pánovi pojídajícím pizzu. Kapka v něm samozřejmě musí hrát roli, když už se nalézá v názvu, a jedná se skutečně o kapku poslední.
Pán stál na zastávce tramvaje a jedl pizzu, ale jedl ji podivně. Stál zahloubaný, zíral do prázdna skrze dílek pizzy v ubrousku, nekonečně žvýkal. Zjevně se v zahloubání zapomněl, protože skutečně jen stál a stál, zíral a zíral, žvýkal a žvýkal. Nechtěl jsem zírat zase já na něj, ale nedalo mi to. A ta kapka? Ta se zrcadlila na špičce jeho nosu. Třepotala se a už už spadnout. Akorát se třepotala dlouze, takže pán stál, zíral a žvýkal, a kapka se třepotala.
Co nevidět se kapka utrhne, spadne na pizzu, a ten hluboký prožitek zahloubání, stání, zírání, žvýkání se tím dotřepotáním přeruší.
Přijela tramvaj, já nastoupil, pán podoben živé soše zůstal. Díval jsem se co jen to šlo, ale do posledního okamžiku se kapka zjevně nedotřepotala.
Kolik takových posledních kapek se třepotá kolem nás? Žijeme si své životy a kapku nevnímáme.