Jeden den
8:05
Sedím v nacpaném vlaku – sedí tam početná skupina dětí školkového věku. Povídají si, skotačí. Některým spolucestujícím, kteří by asi rádi pospávali, jejich přítomnost moc nevyhovuje. Dívám se po těch dětech a říkám si: „Život je posvátný.“
13:00
LDNka, na návštěvě u jedné paní před smrtí. Trpí těžkou demencí a jen s velkou námahou mne poznává, když se snaží ze všech sil prohlédnout mlhu chybějící paměti. Vidím ale záblesk v jejích očích, tu touhu pořád žít a mít to životadárné spojení se světem. Říkám si: „Konec života je posvátný.“
16:25
Pomáhám těhotné paní s kočárkem. Vytáhnout kočárek s ročním děckem do dlouhých schodů je dobrá fyzička. Paní se usměje a povídá: „Díky, mám teď tři týdny před porodem a je to fakt docela dřina…“ Představím si to mimčo, co se chystá přijít k nám to tohoto světa, a říkám si: „Začátek života je posvátný.“
23:58
Všichni kolem už spí, já se taky chystám. Ohlížím se za dalším dnem, který zase tak kvapně odkvapil, a říkám si: „Život je posvátný.“