Paní, která se smála
Smích patří k běžným lidským projevům. Je nám něco k smíchu, tak se smějeme. Na tom není nic divného. Jenže smích patří na místa, kde si dovolíme smát se, že?
Šel jsem po ulici a naproti přes ulici jsem viděl mladou paní. Chovala se nápadně – smála se. To většinou lidé na ulicích nedělají, když jdou sami. Jiná je to samozřejmě věc, když jdete s někým, kdo vám vypráví vtipy, to se pak rádi smějete, obzvlášť když ty vtipy jsou vtipné. Ale jít po ulici a smát se? Tedy jen tak?
Tato paní se ale opravdu smála, jak jsem se přesvědčil, když náhoda spojila naše cesty ještě delší chvíli. Ve voze metra stála u dveří, usmívala se, uchechtávala se, chichotala se. Očividně se něčím velmi bavila. A lidé kolem se na ni dívali podezřívavě.
O pár dní později jsem ji zase potkal, a nastojte, ona se pořád smála. Tentokrát zamyšleně, dívala se z okna tramvaje ven, a měla na tváři vyrovnaný, klidný úsměv. Hned jsem si jí všiml, a měl jsem radost. Proč? Protože kolem jsem jinak viděl tváře samé zamračené, hledící buď tupě ven z okna, ještě tupěji do displeje svého mobilu, anebo do hlubiny své zamyšlené duše.
Teď by měla přijít pointa, nějaká moudrost, která by vysvětlila, proč jsem měl potřebu tyto řádky napsat. A ona nepřijde… Já mám jen radost, a teď zrovna se usmívám. Mám radost, a tak se o ni chci podělit, protože mám tak trochu dojem, že lidé se ponejvíce dělí o své pocity když se jim něco nelíbí, když jsou nespokojení, když mají problém, a tak jsme v důsledku toho obklopeni zakaboněností, nepříjemnostmi, pocity zmaru.
Proto jsem si řekl, že se podělím o svůj úsměv, který mi byl dán tím, že jsem potkal paní, která se smála. Jeden můj známý napsal písničku „Darujte úsměv“ – a ono na tom opravdu něco je! Je to svým způsobem ten nejlepší dárek, který můžete někomu dát, a obdarovat někoho tak můžete doslova kdykoliv. A bez ohledu na místo, kde zrovna jste.