Někdy mám pocit, že jsem ufon. A to zejména když se nedejbože připletu někde na internetu do nějakého diskuzního fóra. Kde to jsem? S jakými lidmi to sdílím tuto zem? Nebudu teď zatěžovat kyberprostor příklady, kdo tyto řádky čtete, určitě víte dobře, o čem mluvím, a o příklady diskuzí na diskuzních fórech není nouze.
Před časem se mi stala taková věc. Na nějaké takové internetové diskuzi jsem spatřil tvář jednoho známého, který tam velmi ohnivě debatoval. A ve své debatě nešetřil energií, proměněnou do hromů, blesků, nadávek a urážek. Byl jsem opravdu překvapený, protože tak jsem ho neznal. Vždyť to je takový mírný a pohodový člověk!
A co čert nechtěl, o pár dnů později jsem ho potkal na ulici, a protože jsme byli oba rádi, že se po čase zase vidíme a měli jsme si co říct, zašli jsme na kafe. „Hele, nedávno jsem náhodou na internetu četl tvou debatu ohledně tématu xy, a docela mne překvapilo, jak jsi tam reagoval.“ Můj známý zrudnul. „No a co, cožpak nemůžu otevřeně říct, co si myslím?“ Dalo mi pak dost práce přesvědčit ho, že o jeho právech na svobodu slova nijak nepochybuji. Ale vysvětlil jsem mu, že spatřuji smysl rozlišování následujících protipólů.
Následovala zajímavá debata a loučili jsme se jako vždy předtím s radostí. Porozuměli jsme si, a tak jak jsem ho znal, i konfliktní téma jsme zvládli v pohodě. Ale tím spíš mi na mysli vyvstala myšlenka – proč lidé při debatách na internetu jsou někdy tak agresivní, egocentričtí, nezdravě sebejistí?
Odpověď ale znám. Sedíš si před monitorem počítače, pročítáš názory někoho na něco, a tu se ti vzpění krev: „Tak tomuhle pitomci to teď nandám!“ A tak mu to nandáš. Jsi v soukromí, v bezpečí svého prostoru, a tak to těm pitomcům někde v neznámu kyberprostoru můžeš naprat fakt naplno. Proměníš se v pana Hyda, je to slast, je to úleva.
A já tě pak potkám náhodou na ulici, pane Jekylle, a krásně si podebatíme. Akorát je to svým způsobem škoda, říkám si…