Kdybych dostal milion
Kdysi, to mi bylo asi patnáct let, jsme se bavili s kamarádem co bychom udělali, kdybychom dostali milion korun. Nevím už co jsem řekl já, ale za to si dobře pamatuji slova mého kamaráda. Napřed vyjmenoval věci, které by si pořídil, a pak dodal: „Ale ze všeho nejdřív bych kouupil vagón housek a poslal je do Kambodži.“
V Kambodži tenkrát řádili Rudí Khmérové a zemi sužoval hladomor. Tak to v dávalo smysl. Tedy zčásti.
Pak jsme se ještě bavili o tom, jestli by to mělo smysl, protože by ty housky cestou určitě ztvrdly, ale to už není podstatné.
Dodneška ten náš rozhovor ve mně rezonuje jako připomínka toho, že i když budou moje přání nerealistická a nerealizovatelná, pořád záleží na tom, co si přeju. Protože to odráží stav mého srdce.
A na tom vždycky záleží vlastně nejvíc.