Zpravidla lidé svatbu chtějí mít krásnou, a věnují přípravám čas a energii, které si myslí, že jim tu krásu zaručí. Krása je určující prvek, prostě je to žádoucí, aby všechno klapalo, bylo hezké, příjemné, radostné a tak dále a tak dále, aby člověk mohl krásu pocítit všemi smysly, prožít ji a uchovat si ji i na chvíle budoucí. Jednou jsme zrovna skončili se svatebním obřadem, já si šel vydechnout do parčíku s vyhlídkou na Prahu, když tu mne zastavila krásná mladá dáma a povídá:
„Moc vám děkuji, to bylo tak nádherně obyčejné, až jsem se z toho celá rozvibrovala.“ Vypadal jsem asi dost zaskočeně, takže mi to hned vysvětlila: „Bylo to takové normální, lidské, obyčejné – myslím ten svatební obřad, kerý jste vedl,“ hned upřesnila.
„Tomu asi nerozumím, tak bylo to krásné nebo obyčejné?“
„Právě že to bylo tak přirozené, že to bylo krásné.“
„Až vás to rozvibrovalo, jak jste řekla…?“
„Ano, ale to se těžko vysvětluje,“ povídá mladá dáma a červená se.
Dál už jsem nevyzvídal, potřeboval jsem si to přebrat. Co je obyčejné, krásné, a co nás dokáže vyvést z míry obvyklé všednosti? Jak je vidět, i přirozená obyčejnost…