Když jsou kolem samí debilové
Je to přirozené, dělat si názory na věci a události kolem nás, a stejně tak přirozené je mít názory na jiné lidi. Někdy pro kritiku nejdeme daleko, jindy si názor vytváříme pomalu, protože nějaký čas nevíme, co si vlastně o kom nebo o čem myslet. Někdo má ale názor zcela jasný, prostě druhé prohlédne, briskně vyhodnotí a zařadí do příslušné kategorie. Tuhle mne zrovna pobavila taková sebevědomá analýza dvou studentů v metru. Bavili se o různých věcech a řeč přišla na školu.
„Jak je to na vaší škole? Gympl, to je pohoda, ne?“
„Ani ne. V naší třídě jsou bohužel všichni většinou mimo. V jiných ročnících a ve vedlejší třídě je to lepší, ale u nás je to fakt samej kretén. Teda holky ne že by byly ošklivý, náhodou se jich tam pár najde celkem hezkejch, ale jsou to blbky. Prostě ta naše třída je složená z lidí, kteří jsou nafoukaný, vytahujou se a sou pitomý. A hulej. Jsou skoro pořád zkouřený.“
„No tak si jich nevšímej, ne?“
„Jo, akorát problém je, že já neumím bejt sám sebou. Kdyby kolem byli fajn lidi, tak bych neměl problém bejt normální, ale když jsou kolem debilové, tak zjišťuju, že se někdy chovám jako debil taky.“
Zajímalo by mne, jak vážně myslel ten student poznámku o tom, že neumí být sám sebou. To je totiž výrok, který jen málokdo o sobě dokáže říct, a přitom jen málokdo dokáže být skutečně sám sebou…
V určitém smyslu je pro člověka obtížnější vědět, kdo je, když kolem samí debilové nejsou. Debilové totiž nutí člověka někdy až brutálně k sebereflexi, pokud je jí člověk aspoň trochu schopen.