Přiznávám, jsem uprchlík!
Dnes jsem na pražském hlavním nádraží potkal službu Pomoc uprchlíkům. Dva tito pomocníci měli na sobě zelené reflexní vesty, procházeli postranními chodbami i hlavním prostorem, pokukovali po lidech, zjevně vyhlíželi, komu by mohli nějak pomoct.
Byl jsem už v pohodlí svého kupé desítky kilometrů dál určeným směrem, ale obraz služby Pomoc uprchlíkům mi nešel z mysli. Kdo je uprchlík? Definice je jasná, aniž bych nahlížel do slovníku, prostě ten, kdo prchá od někud někam, před něčím, kdo hledá pomoc, azyl, nový domov. Je mi jasné, jaký účel tato služba má, a samozřejmě také vím, jakému typu uprchlíků je tam na nádraží určena. Ale záměrně se v myšlenkách obracím jiným směrem – sám k sobě.
Byla někdy v mém životě doba, kdy jsem před něčím utíkal? Zažil jsem chvíle, kdy jsem nevěděl kudy kam? Toužil jsem někdy odejít, utéct, uprchnout z místa, kde jsem prodléval, a jít někam jinam? Ano všem a dalším jim podobným otázkám. A nemyslím, že bych v tom byl výjimkou, protože takové pocity a existenciální rozvažování patří k lidskému životu, který prochází vývojem. A život bez vývoje – to je jako louže zahnívající vody.
Z určité perspektivy – a ono vždy záleží především na perspektivě, kterou zaujímáme – jsem uprchlík. Byl jsem jím, a latentně jsem jím stále. Kdo ví, co nás ještě potká, a budeme se svými kufry stát někde na vzdáleném nádraží?
Ano, dívám se na otázku uprchlictví jinak, než jak se o tom dnes píše a mluví, je to vlastně jiné téma. Ale troufám si tvrdit, že když jeden každý z nás připustíme své vlastní uprchlictví, budeme se na situaci těch, kteří se vydávají do světa, protože jejich svět je pro ně ztracen, opět trochu jinak.