U toho se člověk zapotí!
V průběhu svatebního obřadu se přiblížila chvíle manželského slibu.. Martin s Luckou se podle plánu mají vzít za ruce a dívat se na sebe, zatímco já jim předříkávám slova slibu, oni je po mně mají opakovat. Krátce slib uvedu, vysvětlím, o co v něm jde a čím je osobitý, a povídám:
„Vezměte se za ruce.“
„Nemůžu, mám je strašně zpocené.“
„Já je mám taky zpocené,“ povídá ženich.
„A vadí to snad něčemu?“ ptám se já.
V tu chvíli se do tichého, nenápadného dialogu hlučně a nápadně vmísí maminka: „Zase si na něco stěžují, to je přece jasné, že mají zpocené ruce, když je horko. Já mám zase zpocené čelo.“
„To já taky, a jsem zpocená i mnohde jinde,“ opáčí dcera-nevěsta.
A toho se chytají i další hosté a říkají, kde všude jsou zpocení, a tím se ze svatebního obřadu stává doslova veselka.
„Milí přátelé,“ beru si nekompromisně slovo zpět, „díky vám všem za vaši ochotu sdílení. Zcela s vámi soucítím, neboť i já jsem zpocený. A víte co? Je to vlastně krásná připomínka skutečnosti, že život je nádherný, jako je nádherná tato chvíle, i když se u toho člověk třeba i opravdu hodně zapotí. A naopak někdy člověk nemůže krásu života dost ocenit, pokud se u toho nezapotí.“