Lze překročit svůj stín?
Budu vám vyprávět pohádku. No není to vlastně ani tak pohádka, jako spíš sen o pohádce. Tak vám tedy budu vyprávět o snu, který je pohádkový. Je to takové filozofování… A tak asi ne pro každého. Ale zkuste si najít chvíli, nechat toho surfování, a zamyslet se nad tím, co v našem životě je skutečností, co je naší představou a vůbec naším stínem.
Putoval Honza světem. Hledal štěstí a trochu těch peněz, aby neměl pořád hlad. Zkusil už skoro všechno; pracoval jako nádeník, hrál o peníze v kartách, dokonce i žebral. Štěstí ne a ne najít, a peníze už vůbec ne.
Jednou na svých toulkách zabloudil v lese. Hladový a k smrti unavený, promoklý a prochlazený přišel k veliké skále, kde se schoval do malé jeskyňky a hned usnul jako poleno. Najednou ho ale probudil hlas:
„Řekni mi, kdo jsi!“
„Jsem tulák Honza z Horní Dolní.“
„Lžeš! Ty jsi pekař Tonda z Dolní Horní.“
„Jo, já tak zrovna. Chleba bych ani upéct neuměl. Tady se toulám lesem celý rozedraný a kručí mi v břiše.“
„Ty vůbec nemáš hlad. Před chvílí ses vrátil z hostiny, břicho máš nacpané k prasknutí a je ti moc dobře.“
„Tak to je fakt dobrej vtip! Já jsem zmrzlej jako rampouch, promoklej na kost.“
„Ale kdeže, Tondo. Vždyť zrovna teď ležíš ve vyhřáté posteli.“
„Cože? Já???“
„Ty, jak se zdá, vůbec nevíš, kdo jsi! A přitom stačí tak málo, probudit se!“
A tak jsem se probudil. Ale po probuzení jsem nebyl v posteli pekaře Tondy, ale ve své vlastní. Byl to podivný sen. A tak teď nevím: jsem Petr, kterému se zdálo, že je tulák Honza nebo pekař Tonda, anebo jsem Tonda, kterému se zdálo, že je Honza nebo nějaké jiné já? To vám řeknu, když jsem byl Honzou, ta zima, kterou jsem cítil, byla opravdová, zrovna jako je opravdový tento okamžik! Ale co je vlastně v našem světě opravdové?
Co je vlastně realita a co je sen? A když spočíváme pevnýma nohama v realitě, můžeme a máme snít? Je vůbec rozumné o jiných podobách reality? A máme se snažit realitu změnit podle svých představ, ideálů a snů? Je vůbec možné měnit realitu? Je možné překonat nepřekonatelné? Je možné měnit svět? Mnoho lidí by řeklo – ne, je lepší brát věci takové, jaké jsou, a jen v mezích běžných možností si volit svou cestu. Ale dělat nějaké revoluce, to je nesmysl, akorát to stojí úsilí, pot a krev, a beztak se věci pak vrátí do starých kolejí.
A je vůbec možné změnit aspoň sebe sama? Je rozumné představit si sebe sama v úplně jiné situaci, úplně někde jinde? Je rozumné chtít změnit ty svoje vlastnosti, které se mi nelíbí? Je rozumné snažit se být někým jiným? Je rozumné toužit po tom stát se labutí, když se cítím jako ošklivé káčátko? Mnoho lidí by řeklo – ne, je lepší brát věci takové, jaké jsou, a jak se říká: „Já už jsem takovej, a lepší už nebudu.“
Na tom je také kus pravdy. Každý z nás je tím, kým je. Člověk je tak moc ovlivňován svým prostředím, tak moc je definován výchovou a bezpočtem vlivů, které na něj působí. Uvědomme si jen obrovskou sílu našich zvyků, stereotypů chování, uvědomme si, jak těžké až nemožné je překročit svůj vlastní stín a změnit něco ve struktuře naší osobnosti. Kolik je toho dáno naší DNA, naší bytostnou přirozeností? Naše vlastní podstata i svět kolem nás tvoří pevnou formu, která nás tvaruje. Je velmi těžké se změnit, je těžké překročit svůj stín. To ví každý, kdo se o to někdy pokusil, když se dal na dietu, zkusil přestat kouřit nebo pít alkohol. Zbavit se nějaké závislosti je doklad toho, jak je těžké překročit svůj stín i v tak běžných věcech, jako je změna chování. A co teprve změnit svou osobnost!
Zajímavou perspektivu k tomuto tématu nabízí fenomén zvaný „extrémní izolace“. Extrémní izolace je název pro případy, kdy člověk je naprosto izolován od okolí. Nejmarkantnější případy takové extrémní izolace jsou u dětí, které byly vzápětí po narození ponechány svému vlastnímu osudu bez péče rodičů. Historie zná mnoho takových případů. V jednom z nich matka zavřela svou dceru do půdního prostoru bez oken. Jediný kontakt, kterou s ní pak v následujících letech měla, bylo to, že jí jednou denně přinesla misku mléka a odnesla její výkaly. Její dcera tedy od ní dostávala asi takovou péči, jakou projevují králíkáři svým němým tvářím. Inu, tato dívka vlastně také byla taková němá tvář. Když ji sociální pracovnice náhodou objevila, bylo jí sedm let. Ta dívka neuměla ani mluvit, ani chodit, ani neukazovala žádné známky inteligence. Vydávala jen skřeky a měla panickou hrůzu z lidí.
Byla pak dána do ústavu se speciální péčí. A jakkoliv to zní neuvěřitelně, po prvním půl roce pobytu mezi lidmi už znala 2000 slov a pokládala zvídavé otázky. Po dvou letech, když jí bylo devět, už nebylo rozdílu mezi ní a jinými normálními dětmi toho věku. Jinými slovy, během dvou let prodělala vývoj, který by jí jinak trval 7 let. Tomu říkám překročit svůj stín!
Tato dívka, kdyby ve své extrémní izolaci zůstala po zbytek svého života, by těžko měla možnost žít svůj život podle svých představ. Chyběla by jí možnost výběru a schopnost rozlišovat. Její mozek, byť potenciálně schopný vnímání krásy a prožívání radosti a štěstí, by byl jen tupou hmotou. Nemohla by se měnit, neměla by k tomu důvod, nevěděla by, že může, protože by se nemohla poměřit nikým a ničím jiným. Nebyla by si vědoma možnosti něčeho jiného, jiného způsobu života. Nemohla by mít sen zda je Tonda nebo Honza. Naštěstí byla objevena, vysvobozena, a mohla vyjít na světlo ze svého vězení a naučit se být člověkem!
Jistě jste už slyšeli Platónovo podobenství o jeskyni. V té jeskyni žijí lidé, kteří jsou od dětství spoutáni na nohou a na krku, nemohou se hýbat a nevidí nic víc, než co je přímo před nimi. Na protější straně jeskyně se odráží stíny. Oni neví, že stíny jsou jen stíny a netuší, že ty stíny jsou odrazem věcí a lidí, kteří se pohybují za nimi. Nechápou, že kdesi je zdroj světla, který je původcem stínu, a že tedy stíny jsou jen přeludy. Stíny jsou pro ně každodenní realita, stejně jako jejich pozice a jejich pouta.
Tato jeskyně se zdá být velmi krutým podobenstvím. Ale její poselství je, že to my všichni jsme jejími obyvateli. Jsme spoutáni vlastními představami a předsudky.
My dnes víme, že světlo je elektromagnetické záření, zvuk je mechanické vlnění, hmota je vlnění částic a paměť jsou stopy po vzruchu v mozkové hmotě; a přece věříme, že věci které vidíme, zvuky které slyšíme, hmota, které se dotýkáme a věci, které si pamatujeme, doopravdy existují. Jsme schopni si už i teoreticky připustit, že co vidíme, slyšíme, čeho se dotýkáme a co si pamatujeme je iluze, jsou to stíny, odrazy. Ale nejsme schopni na základě toho změnit své chování. Protože jsme uvězněni v jeskyni. Žijeme ve snu – jen té formě snu říkáme vtipně realita!
Kdyby někdo vyvlekl člověka z jeskyně ven, ten vyvlečený by trpěl, bolely by ho oči a bránil by se. A potom by pro něj bylo těžké rozlišit co je vlastně realita, zda stíny nebo světlo. A kdyby pak šel zpátky do jeskyně a vysvětloval ostatním, že venku je něco, čemu se říká světlo, že stíny jsou jen pouhé odrazy reality, co by s ním ti v jeskyni udělali? Nechali by se přesvědčit anebo by jej zardousili?
Jsem hladový tulák Honza, nebo jsem pekař Tonda, nebo jsem já já? Kdo se komu zdá? Co je realita a co je iluze? A pokud jsem já já, mohu se stát něčím jiným? Mohu se vám jevit jako někdo jiný? Mohu se chovat jinak, mohu mluvit jinak, mohu být zítra někým jiným, než kým jsem dnes? Mohu překročit svůj stín?
To vše záleží jen na mně, a stejně tak to záleží na každém z vás. Je to tvrdá a nekompromisní otázka pro každého z nás: dokážeme se postupně oprošťovat z pout, rozhýbat na smrt ztuhlé tělo a vyjít ven ze své jeskyně? Dokážu pochopit, že prostor mezi já-Petr, já-Tonda a já-Honza nerozděluje, nýbrž spojuje?
Smyslem duchovní cesty člověka je učit se vnímat cíl, zdroj světla, a poměřovat jím sebe sama. Ale tam, před jeskyní, musíme také pochopit, že zdroj světla je zdroj stínu. Stín je odrazem reality.
Ale nejde o stín, a nejde o světlo. Jde o jejich zdroj.