Hledání střední cesty

Stalo se to jednomu soudci v padesátých letech. Přišla za ním tajná policie, že prý si všimli, že dává malé tresty v politických případech. Dají mu prý ještě jednu šanci: odsoudit politického vězně za vlastizradu trestem smrti. Když prý to neudělá, nejen že ten vězeň bude pak odsouzen někým jiným, ale i soudce sám bude obviněn a jeho rodina bude politicky zničena. Soudce měl dvě krajní možnosti: poslechnout a usmrtit nevinného a začít spolupracovat s STB, nebo následovat své svědomí a nechat se existenčně zničit. Napadla jej pak třetí možnost, střední cesta: odsoudit sice nevinného a spolupracovat s STB — ale jen naoko a nadále dávat mírné tresty v politických případech.

Lidová moudrost říká — nevíš-li jak se rozhodnout v krajní situaci, zvol zlatou střední cestu. Je to lákavé řešení. Když se rozhodujeme z více možností, když nevíme, která z cest je ta pravá, a hlavně když některé z těch cest a možností jsou radikální a extrémní, volit střední cestu dává velký smysl.
Někdo třeba váhá, zda má opravdu jet na dovolenou na Kanárské ostrovy a přemítá, zda by nebylo rozumější letos zůstat doma a ušetřit peníze. Pro takového člověka by zlatou střední cestou mohlo být jet na dovolenou do Řecka. Takováto střední cesta však není doopravdy nějakou objektivní střední cestou. Naopak, je situační a relativní. Je to přece jasné: pro někoho jiného je dovolená v Řecku luxus a střední cesta by byla dovolená na chatě. A někdo další by si i na tu dovolenou na chatě musel namáhavě šetřit… Podobně kdo má měsíční příjem 40 000 Kč nepřemýšlí nad večeří v restauraci za 200 Kč, ale kdo má příjem 7 000 Kč, ten si takovou večeři nemůže dopřát příliš často.
Každý má jiné možnosti a podmínky. Zlatá střední cesta je jakýmsi středem, prostředkem mezi dvěma extrémy, a ty extrémy jsou pro každého z člověka jiné. Záleží to na tom, po čem toužíme a dychtíme, co nás uspokojuje nebo si myslíme, že nás uspokojí, záleží to na hodnotách, majetnosti, finančních zajištěnosti, na našem rozhledu a moudrosti, záleží to na naší skromnosti či nárocích, zvycích a životním stylu.
Co je “normální” a co je extrém? Když jsem žil v Coloradských horách, jezdil jsem občas na výlet dívat se na Longs Peak. Je to obrovská, téměř kolmá skalní plošina. Lezou po ní horolezci tak, že brzo ráno vyrazí, plazí se celý den po té plošině vzhůru, zatímco do nich nelítostně praží slunce. Když nastane noc, jsou někde v půli cesty. Tam se zastaví a vyspí se zavěšeni na skobě. Druhý den pak cesta pokračuje, a někdy k večeru se konečně dostanou na vrchol. Když jsem se tak na ně díval, ptal jsem se sám sebe — proč to vlastně dělají, proč tam lezou?
Někteří lidé mají rádi extrémní situace a extrémní podmínky. Někteří jezdí v autech šílenou rychlostí, jiní se nechají zatlouct do sudu a vrhají se z Niagarských vodopádů, další dávají přednost potýkání se s hady, skákání z mostu na pružném laně, nebo překonávat zápisy v Guinesově knize rekordů.
Jiní lidé naproti tomu extrémní situace a extrémní podmínky nevyhledávají. Někteří dokonce cítí hrůzu při představě, že by se do nějaké té extrémní situace mohli dostat! Tito lidé žijí svůj každodenní život více či méně spokojeně, den za dnem, rok za rokem. I jejich život je však svým způsobem extrém, totiž v tom poklidu a každodennosti.

V oblasti náboženství je to nejinak. I zde vidíme extrémisty, kteří nelitují položit svůj život nebo zabít druhé lidi pro své náboženské ideály. A i zde, v oblasti náboženství, vidíme lidi, kteří vlastně ani nijak zapáleni pro žádný ideál nejsou a jen tak prostě žijí ten svůj každodenní život jak to jde, s tím, že se čas od času účastní nějakých aktivit souvisejících s jejich náboženstvím nebo duchovní cestou.
Když někdy potkám člověka, který se nezajímá o náboženství a duchovní myšlenky, když mu řeknu o svých názorech a pocitech, vidím, že jsem v jeho očích poblouzněný snílek. Když jindy potkám člověka, jehož víra je hluboká a nadšená, který je přesvědčen, že našel tu pravou pravdivou víru, když mu řeknu o svých názorech a pocitech, vidím, že v jeho očích moje víra není silná a pravdivá. Kdo z nich má pravdu a kdo je extrémista?
Jedno ze světových náboženství se přímo jako střední cesta označuje – buddhismus. Co to znamená? Buddha to vysvětluje takto: “Mnichové, jsou dvě cesty, kterými jít nemáte: ta první je cesta vedoucí rozkoší, oddaná jedině smyslné rozkoši, cesta nízká, hrubá, u davu obvyklá, nedůstojná, neprospěšná. Ta druhá je cesta vedoucí sebetrýzněním, cesta plná utrpení, nedůstojná, neprospěšná. Vy se vyhněte těmto dvěma krajním cestám a vydejte se střední cestou otvírající oči, získávající vědění, vedoucí ke klidu, k poznání, k osvícení, k nirváně.”
To, co Buddha chápal a ustanovil jako střední cesta je bezesporu pozoruhodné, ale nicméně je to další příklad relativity pojmu střední cesty. Může být cesta buddhismu v naší středoevropské postmoderní kultuře vnímána jako střední cesta? Myslím, že pro běžného člověka je tradiční buddhismus naopak právě extrémní a radikální. Podle buddhistického kánonu totiž člověk, který jde po této střední cestě může dojít cíle pouze tehdy, pokud m.j. se vzdá rodiny a všeho majetku, stane se mnichem a pokud je muž. Kdo není mnich a kdo ještě ke všemu není muž, musí se nejprve několikrát znovuzrodit a prožít další životy, v nichž musí bedlivě následovat onu střední cestu buddhismu, než pak jednou dojde cíle. Co když se mezitím stane křesťanem, nebo dokonce svobodomyslným unitářem? Musí se opět znovu zrodit, než se vrátí zpět na tu pravou střední cestu! Asi málokdo v naší středoevropské kultuře by považoval cestu buddhistické askeze za rozumnou střední cestu.

Co je to ta zlatá střední cesta? Je to jakýsi pomyslný subjektivní střed mezi dvěma extrémními možnostmi. Když se jedna z extrémních možností ještě více oddálí, posune se tím i to střední řešení. S trochou nadsázky a cynismu bychom mohli říct, že zlatá střední cesta je iluze, kterou se utěšujeme, když se nám nedaří najít buď odvahu nebo důvod k cestě, která je příliš náročná.
Každý z nás se tou otázkou asi zabýval, jak prožít svůj život, čím se zabývat, čemu se věnovat, co je hodnotné, co je příjemné, a čeho je třeba. Jak jsme se rozhodli? Zvolili jsme si vědomě nějakou cestu, nebo jsme o tom záhy přestali přemýšlet? Jak jsme se tenkrát rozhodovali, a jak se rozhodujeme dnes? Zamyslete se nad tím, kdy jste v životě volili tu takzvanou střední cestu. Kdy to bylo, za jakých okolností a proč? Jaké byly ty krajní možnosti? A jaký byl výsledek?
V Matoušově evangeliu říká Ježíš: “Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká je cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kteří tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.” (Mt 7:14) Škoda, že Matouš se nezmiňuje o střední cestě, a kam se člověk dostane, když střední cestou jde…
Kdo volí vždy nebo velmi často střední cestu, kdo žije svůj život jako střední cestu, ten by měl dávat pozor na to, aby se jeho střední cesta nestala sebeklamem. Aby to nebyl kompromis, takový ten stále trvající kompromis, založený na nedostatku odvahy. Kdo volí pohodlnou cestu a nazývá ji střední cesta, kdo označuje jako střední cestu to, co je ve skutečnosti lhostejnost a nezájem, ten klame sám sebe. Jako příklad nám může posloužit případ soudce, kterého jsem uvedl dnes v úvodu. Anebo třeba i “náš” slavný český radar! Je to kompromis nebo nutné řešení? Je extrémem radar odmítnout nebo jej přijmout?
Život leckdy není snadný a jednoduchý. Někdy se musíme rozhodovat o složitých věcech, které vůbec nejsou černobílé. Zlatá střední cesta může být někdy tím nejlepším řešením, jindy to může být pouhý sebeklam a kompromis. A bohužel nám nikdo na světě nemůže poskytnout recept na univerzální střední cestu. Jsme to pouze my, kdo pro náš vlastní život a pro naše vlastní osobní životní rozhodování můžeme hledat a nacházet svou střední cestu.
Ano, je dobré vždy hledat střední cestu a jít po ní pevným krokem. Dbejme jen vždy na to, abychom dokázali být k sobě upřímní a dokázali naslouchat svému svědomí, a tak abychom dokázali rozlišit ustrašené uhýbání od skutečně moudré střední cesty.

About the Author