Vulgární, normální, posvátné
Co je vulgární, co je normální, a co je posvátné? Pro různé lidi jsou to různé věci, stejně tak pro různé kultury. A dobře je to vidět na vtipech. Třeba tu situaci znáte – zazní vtip, pár lidí se popadá za břicho, někdo se tváří kysele a jiný se červená jako ředkvička. Někdy se to ale v člověku pere, když třeba slyší vtip s tematikou, vůči které má jasné stanovisko, dejme tomu s rasistickým nebo jinak diskriminačním podtextem. Ale když ono je to prostě srandovní… a tak smát se nebo se nesmát?
Slyšel jsem zrovna nedávno jeden vtip.
„Proč má Harry Potter na čele jizvu ve tvaru blesku?“
???
„Protože když byl malý, srazil ho Opel.“
„No tak to může být rád, že ho nesrazil Renault…“
Dotklo se mne to, protože Renaultem taky jezdím, a je fakt, že jeho logo je podivné. Tedy v našich končinách, protože jinde kosočtverec neznamená to, co u nás. A jak to bývá, že v mysli uvízne nějaká písnička, třeba sebehloupější, a člověk se jí ne a ne zbavit, tak teď mi uvízl v mysli tenhle vtip. Asi i pro to, že si ho vybavím, když do auta sedám.
No a zrovna se dcera chystala na tábor: „Tati, řekni mi nějaký nový dobrý vtip.“ Chtěla mít připravenou zásobu vtipů, které si děti povídají u táboráku nebo před spaním, jak to na táborech bývá. Samozřejmě se mi okamžitě vybavil ten o Harry Potterovi, a taky mi bylo jasné, že zrovna ten své mladičké dceři vyprávět nebudu. Naštěstí jsem si vybavil pár dalších.
Později mne napadlo – do jaké míry jsme hříčkou ve vlnách daného času, dané kultury a daných událostí? A do jaké míry jsme já a ty, a společně my schopni rozlišovat hranice dělící vulgární od normálního? Záleží nám na té hranici? A když už se nás třeba někdy dotkne pochybnost, jestli toho vulgárního a normálního není až příliš, kde je naše hranice cítění posvátného? Já jen aby toho vulgárního nebylo tolik, že se stane normálním, a posvátné nebylo Popelkou…
No já vím, jsou to dětinské úvahy. A tak byste raději, abych řekl vtip? To se sejde policajt, věštec a imigrant u auta značky Renault, hádají se a –