Stigma zvané špenát
Jeden můj známý zásadně nejí špenát. Proč? Když byl v mateřské školce, nechutnal mu. Od té doby jej už nejedl, tedy více než 50 let. Zeptáte se ho jestli by ho nechtěl aspoň ochutnat, protože třeba se mu přece jen za těch padesát let mohl změnit apetýt, ale kdeže. Špenát je nechutný, odporný, a ještě ke všemu je vinen tím, že člověka svou odpornou vůní po dlouhá desetiletí machinacemi s desetinnou čárkou vodil za nos! To by ten můj známý řekl.
Je to dáno člověku, že si potřebuje vždycky všechno utřídit, posoudit,, kategorizovat, umožňuje to vnímat smysl. Nedílnou součástí toho procesu je zevšeobecňování. A pak následně setrvávání v názoru, který si člověk vytvořil, protože to usnadňuje život. Stačí podívat se kolem nás, anebo nahlédnout do dějů lidských dějin, abychom našli mnoho příkladů a evidence tohoto procesu.
A vidíme to i v případu toho nešťastného špenátu, jehož osud vedl klikatou cestou. Jeden čas se znenadání stal fenomenálním hrdinou, pak opovrhovaným chudákem. Stačilo jen koncem 19. století při dokumentaci omylem posunout desetinnou čárku, a tím udělat ze špenátu zázračnou zeleninu. V domnění, že špenát obsahuje vysoké množství železa, byl doporučován jako unikátní výživný prostředek, v čemž pomohla masivní propagační kampaň produkovaná Hollywoodem – osudy Pepka Námořníka, který se z každého nebezpečí dostal pomocí plechovky špenátu. Po desetiletích na výsluní popularity ale přišel tvrdý pád, to když byl omyl s posunem desetinné čárky odhalen: nejen že špenát má železa málo (méně než například čokoláda), ale má také vysoký obsah kyseliny šťavelové a listové, a ty brání vstřebávání železa a vápníku. Je tedy snadné dojít naopak k názoru, že je škodlivé špenát jíst! A tak ti, kdo špenát nenávidí, mají pro to ospravedlnění. Špenát sám je těmi spory nedotčen, je stejný dnes jako byl před tisíci lety. To jen člověk má problémy se svým rozlišováním, posuzováním a hledáním pravdy a smyslu.
Když si tak čtu denní zprávy o uprchlících, hrozbě islámu a podobně, napadá mne, že s náboženstvím je to docela jako jako se špenátem. Někteří náboženství k smrti nenávidí, jiní je nad život milují, ale na rozdíl od špenátu desetinné čárky v jeho hodnocení nikdo nemůže zařadit objektivně. Náboženství také procházelo dramatickým vývojem, a to ve všech jeho složkách – etika, morálka, ritus, atd. Nezřídka dosahovalo přesných protikladů: co jeden náboženský směr propagoval, jiný zakazoval; co někde bylo prosazováno jako jediné správné, jinde bylo zakazováno jako zcela opovrženíhodné.
V šedesátých letech 20. století se začal šířit pojem spirituality, a svým způsobem došlo k rozdělení pojmu náboženství. Náboženství začalo být chápáno jako vnější forma, organizace, zatímco spiritualita představuje osobní vnitřní proces sebereflexe, individuální praxi a postoje. Je to vlastně velmi příhodné rozdělení. Někdo může žít hluboce spirituálním životem a přitom se definovat jako ateista (odpůrce vnějšího náboženství). Jiný může intenzivně praktikovat náboženství (jak se říká „chodit do kostela“) a přitom být duchovně vyprázdněný a vyprahlý. Náboženství potřebuje spiritualitu, protože bez ní je prázdnou skořápkou. A spiritualita potřebuje náboženství, protože to jí dává formu, možnost neulpívání v sebestřednosti a společenský přesah.
Zkusme si definovat esenci náboženství a v něm obsažené spirituality. Jsou to tři základní pilíře: vztah k tomu, co mne přesahuje; práce na sobě; vztah k druhým. Ale toho si málokdo všímá, protože všichni jsou soustředěni na hodnocení nepodstatných vnějších atributů náboženství. Debatujeme a dohadujeme se o tom, jak který duchovní směr vede k jakým důsledkům, v průběhu staletí pod záštinou náboženství napadáme cizí země a zabíráme cizí území, se zrůdnou rozkoší upalujeme heretiky, protože „ti druzí mají objektivně nesprávný pohled na věc,“ a je to jen otázka moci, jak si který náboženský nebo antináboženský proud dokáže vynucovat svou nadřazenost nad druhými. Je velmi snadné deklarovat, že pravda je přece jen jedna, v ní se projevuje vyšší vůle, my vyvolení ji známe, a pak jen zbývá sehnat prostředky a moc, abychom těm ostatním svou pravdu mohli vnutit a zabránit jim vnímat pravdu jejich.
Žijeme v zemi, která je založena na pluralitním základě s demokratickým zřízením, která zaručuje všem praktikovat náboženství dle vlastního výběru anebo je odmítat. Jsme ale připraveni zvládnout případnou invazi náboženství, které by mohlo změnit naše základy?
Náboženství je jako špenát. Otázka je jen, kam patří desetinná čárka určující poměr lidskosti a božskosti: je náboženství od Boha nebo bohů, a člověk je má pasivně přijmout bez výhrad a následovat je? Nebo je vytvořil člověk, a každý uživatel si má průběžně ověřovat, k čemu je jím veden?
Lidé jsou často právě kvůli té desetinné čárce ve při. A neuvědomují si, že tím snižují nejen to náboženství, ale i sebe sama, když se jako vepři ženou za špenátem.