„Proč na tom hledáš mouchy?“
Když nevěsta přicházela za doprovodu Mendelsohna, jen se vznášela samým štěstím, však taky není divu. A při tom vznášení, kde ve vánku povlával i její šat, sestavený z několika vrstev závojové látky, pod druhou nebo třetí vrstvu vlétla muška. No vlastně pořádná moucha to byla, přímo macatá masařka. Taková ta nechutná, zlatá, která s oblibou sedává na – no víme kde.
Samozřejmě že o nic nejde, tak co, prostě moucha je zalezlá pod vrstvou závojů. Jenže si toho všiml i ženich, a očividně mu to velmi vadilo. Pozoruje mouchu, jak snaživě popolézá a nemá šanci dostat se ven. Pozoruje ji dál, ještě pozorněji, zatímco svatební obřad začíná, a zjevně ho zajímá víc moucha, než co se děje kolem.
Na pozadí mysli se mi řadí myšlenky co s tím: mám mu něco říct, mám to ignorovat, mám mu nějak naznačit, že by mohl věnovat pozornost jiným věcem? Leč než dojdu k nějakému závěru, ženich se rozhodne pro akci a natahuje paži do míst, kde se nachází zmítající se moucha, tedy pod nevěstino levé prso. Ruka mu zajede pod první vrstvu závojových šatů, hledá druhou, aby mouchu mohla vyprostit. Nevěsta, která o mouše neměla tušení, na něj vytřeštila oči a plácla ho vší silou přes jeho dotěrnou ruku – a to bylo naštěstí dost, aby se probral.
Pak už šlo všechno dál podle plánu, nicméně moucha zůstala pod vrstvou závojů uvězněná až do chvíle, kdy svatební obřad skončil. Když později novomanžel popadl svou teď již manželku za ruku a odtáhnul jí kamsi do pozadí, lidé to brali jako jako projev nezkrotné vášně. A přitom důvod byl prozaický: konečně odstranit tu hnusnou masařku.
Je to perlička lidové moudrosti, která nám připomíná, že není dobré hledat na všem mouchy. Na tomto příkladu vidíme, že někdy je lépe mouchy zcela přehlížet. Jinak totiž, jak říká jiná perlička lidové moudrosti, nedokážeme pro stromy vidět les, anebo pro mouchu prožít vlastní svatbu.