Posvátnost úsilí
V naší postmoderní době může znít pateticky, když někdo označí nějaké úsilí za posvátné. Zavání to čímsi náboženským, a to se nenosí. Ale přece se dá, ale nejen to, je i velmi ozdravující označovat určité činnosti za posvátné.
Asi každý jsme se někdy v životě cítili jako Sisyfos, když jsme tlačili a táhli, dřeli se a namáhali, měli ty nejlepší úmysly a dobrou vůli, a odměnou nám byl neúspěch, zklamání, zrada, prostě cokoliv podobného kameni, který před vrcholem kopce Sisyfovi vyklouzne a padá dolů. Mnoho z těch životních bitev, které se nám v dané době zdály jako zásadní a životně důležité, jsme už třeba zapomněli; v delší perspektivě tak důležité nebyly. Na jiné nezapomeneme nikdy, protože do nás vetkly osudově důležitou zkušenost. Nehodnoťme však své úspěchy a neúspěchy jen prizmatem osobních pocitů a zkušeností. Stejně důležité je hledisko proč, jak a z jakého důvodu to či ono děláme a o co při tom usilujeme. Můžeme v něčem neuspět, ba totálně selhat, a přece naše úsilí lze chápat jako posvátné a na úspěchy nebo neúspěchy nemusíme ani hledět, protože prostě nejsou kritériem.
A proč je vůbec označovat za posvátné? Protože překračují hranice všenosti, každodennosti, samozřejmosti i obvyklosti, ale to by bylo ještě nepostačující; spojují nás s ideály, které cítíme jako navýsost důležité.