Láska je jako boty
Někdy je třeba spousta slov, aby byla vyjádřena myšlenka zcela prostá. A jindy zase myšlenku velmi složitou lze vyjádřit pár prostými slovy. Když někdy při svatbě mám zadání, abych „pohovořil o lásce“, jsem si vědom, že je to právě ten problém, že mnoha slovy se nemusí říct nic a naopak. A tak někdy volím tento příběh o pejskovi, kočičce a kohoutkovi. Ten totiž skvěle ilustruje to, že láska je jako boty: nepotřebujeme je a můžeme chodit bosi. Ale nemáme pak tak pevný krok, je nám zima a můžeme se říznout o střep. Když máme někoho rádi, máme pak pevný krok, máme v sobě světlo a teplo, a nic nás nemůže opravdu zranit.
Pejsek, kočička a kohout žili spolu na dvorku. Jednou přede dveřmi domu spatřili boty. Zvířátka si je zvědavě prohlížela.
První se odvážil pejsek. Vklouzl do nich zadními packami.
„Jak v tom lidi mohou běhat. Ještě bych si natloukl,“ prohlásil a vylezl z bot.
Pak se odvážila kočička. Strčila do bot přední packy.
„Vždyť se v tom nedá lézt ani na stromy,“ řekla s odporem a vyskočila z bot.
Kohout skočil do bot oběma nohama najednou.
„A už vůbec bych s tím nemohl hrabat v hlíně,“ povzdechl a z bot vyskočil.
Otevřely se dveře a z domu vyšel člověk. Obul si boty, zavázal tkaničky a kráčel přes dvorek k zahradě. Zvířátka se mu dívala na nohy.
„Má v těch botách nějak pevný krok,“ povídá pejsek.
„Asi mu to v zimě zahřívá pacičky,“ přemítá kočička.
„A neřízne se o střep,“ dodal kohout.
Není to skvělý příběh, ukazující, jak někdy je snazší říct méně, než více?