Kousati do kamene
Rozlišování, rozlišování, rozlišování. „Nechtěj po mně, abych považoval hromádku hnoje za pravdu evangelia!“ praví se kdesi v seriálu Akta X. Kdo to neumí, má problém.
Sedí mladý muž v trávě, v levé ruce má rohlík a v pravé kámen. Zjevně je duchem nepřítomný, zahloubaný do nějakého důležitého problému. Kouká se kolem, ale nevnímá. Pak polkne, pohne pravou rukou a míří kamenem k ústům. Z dálky na něj volá nějaká paní – Pavle, to ne, to se nedělá!
Pavel si strká kámen do úst, kouše do něj. Zjevně mu to nevadí, prostě kouše do kamene. Paní k němu doběhne a vytrhne mu kámen z ruky – přece bys to nejedl, tady máš ten svůj rohlík. Bere mu kámen, ukazuje rohlík. Pavel kouše do rohlíku, byť to zjevně už tak není zajímavé.
Jen abych to upřesnil – ten mladý muž byl opravdu mladý, byl mu rok a půl. Ta paní, to byla jeho maminka. Takže na tom příběhu není vůbec nic zvláštního, podobné situace můžeme pozorovat na každém pískovišti. Ale je to vtipná připomínka, protože nakonec i dospělý může mít leckdy podobný problém jako malý Pavel! No řekněte, nemáte někdy pocit, že koušete do kamene? Případně do citrónu, do hadru nebo něčeho podobně odporného – to už podle okolností, když nás život přitlačí ke zdi a jsme nuceni podstoupit něco, co bychom sami určitě nechtěli. A je to tím horší, že si neuvědomujeme, že v druhé ruce máme rohlík (čili že máme možnost volby).
Kéž bychom měli vždycky nablízku maminku, která by nám pomohla rozlišit rohlík od kamene, když jsme někdy duchem nepřítomni, chtělo by se říct. Ale pointa je jinde: být duchem přítomni, umět rozlišovat. A když už nám osud do pusy cpe kámen (citrón, hadr, atd), abychom v sobě vzbudili to, co nám pomůže dát svůj život opět do pořádku.