Jsou věci, které dávají smysl. A jsou věci, které smysl nedávají. Jsou lidé, kteří jsou krásní, a jsou lidé, kteří jsou opakem. Může moudrý člověk vysvětlit pitomcovi, že se chová jako pitomec? Může to zkusit. A měl by. Ale měl by si být vědom toho, že v očích pitomce je pitomec on.
Vystoupil jsem z vlaku metra na stanici v centru města a přede mnou chodbou klátivě kráčel hololebec, tedy skinhead. To jsem si uvědomil až v okamžiku, kdy jsem ho viděl, jak napadl pěstí slepce žebrajícího o drobné. Šel jsem k té dvojici, tak nevyvážené mocí a silou, a volám na skina: „Haló, nechte toho!“ Ale skin neslyšel nebo dělal, že neslyší.
Vtom se objevil hromotluk, který ke skinovi přistoupil a strčil do něj tak, že skin upadl na zem. Povstal, rozhlédl se a zamířil pryč svým klátivým krokem. Hromotluk šel dál také, slepec si posbíral své drobné a žebral dál.
I já jsem pokračoval v cestě k východu z metra, a teprve na eskalátoru ve mně zatrnulo: Co kdyby se ten hromotluk neobjevil? Co kdyby na mě ten skinhead vytáhl nůž? A najednou se mě zmocnil strach. O sebe, o svou rodinu, ale i o všechny slepé, slabé, bezmocné, které je tak snadné napadnout brutální silou. A pak jsem si uvědomil, že bych vlastně měl mít strach svým způsobem i o ty násilníky, protože nejedno přísloví říká, že kdo se zlou jedná, se zlou se potáže.
V tom přísloví je skrytá naděje na vyrovnání, na zákon neoblomné vesmírné spravedlnosti. Kéž by tomu bylo tak! Ale třeba není. Třeba je veškerá moc a síla na zaopatření spravedlnosti v lidském světě svěřena do lidských rukou — a pak potěšpámbu. Třeba je to jako s tím příslovím o kopání jámy, které v alternativní úpravě sází na moudrost zenového přístupu k životu: „Kdo jinému jámu jámu, sám do ní sám.“
Nedává to moc smysl, jasně. Ale tady jde v první řadě o to, aby ten, jehož činnost nedává smysl, nazřel a prožil, že jeho činnost nedává smysl. Proto ten poukaz na zen.