Svatba v pantoflích
Všichni se na dědečka těšili, prostě na svatbě nemohl chybět. Jemu se sice popravdě ani tak moc nechtělo. Přece jen má už rád svůj klid. Ale zase na druhou stranu když tak moc má rád svou vnučku a jejího nastávajícího, jak by tam mohl nebýt?
Dědečka dovezlo auto až na místo svatby. Každý jej s radostí přivítal, ale všimla si toho až jeho vnučka a současně nevěsta, když už se mělo začít:
„Dědečku, a máš s sebou boty?“
„Jaké boty?“ – a najednou se rozsvítilo. Dědeček totiž přijel v pantoflích a s žádnou společenskou obuví si hlavu nelámal.
S potěšením mohu konstatovat, že všechno proběhlo přesně tak, jak (si myslím), že proběhnout mělo. Dědeček k obřadu napochodoval ve svých rozšmachťaných pantoflích a cítil se báječně.
Všichni to „věděli“, a namísto aby si všechno kazili úvahami o dramatických hranicích společenských standardů, prostě si to po dědečkově vzoru užili.
Touto úvahou nechci zvěstovat bojkotování společenských zvyků; chci jen zdůraznit umění opustit předsudky a klišé a nadcházející epizodu života si dobře užít.