Člověk a Bůh, to je dvojice slov, která jsou spolu nerozlučně spjatá už od pradávna. Co by byl člověk bez toho, co označuje za svého Boha? Bůh člověku dodává sílu, naději, radost, rozkoš, když je člověk schopný vnímat Boží přítomnost. Ideál Boha člověka odedávna vede pustinami zmaru, poskytuje mu světlo ve tmě, cíl cesty v mlze. Člověk je za to Bohu vděčný, a tak si vytvořil nejrůznější způsoby, jak Bohu prokazovat svou vděčnost: stvořil si rozličná náboženství, postavil mnohé chrámy, kde Boha ctí. Člověk si také vynašel nejrůznější způsoby, jak Bohu vyjadřovat své pocity a potřeby. V dobách nouze, v dobách pohody, ale i v běžných dnech člověk má bezpočet možností, podle své náboženské tradice, jak se s Bohem spojovat, jak mu říct o sobě, o svém životě, o tom, co je nového, co ho trápí a co by rád, aby bylo jinak. Když člověk není spokojen se stavem věcí ve svém okolí, má samozřejmě možnost něco s nimi udělat, tak aby je změnil. Má ovšem také možnost o nich říci Bohu. Doufá, předpokládá, věří, že Bůh jeho slova či myšlenky vyslyší. K tomu všemu člověk potřebuje Boha. Co by byl člověk bez Boha?
Leč jsou také lidé, kteří v Boha nevěří. Jsou lidé, kteří nevěří v Boha osobního, jsou lidé, kteří nevěří v Boha žádného a kteří jeho existenci vehementně popírají. A jsou lidé, kteří se o otázku Boha navenek nestarají, kteří žijí pro svou rodinu, pro svou práci, pro svoje koníčky. Tito lidé se však možná jednou probudí, to když jim jednoho krásného dne začne téct do bot, a budou pak nemile překvapeni, protože ta otázka je bude konfrontovat s o to větší silou, oč více se jí do té doby vyhýbali.
Ať už člověk v Boha věří, ať už v Boha věří tak či onak, ať už jeho existenci popírá nebo je k němu dočasně lhostejný, přece význam Boha zůstává zásadní a pro lidský život osudový. To proto, že kdyby i nakrásně člověk svůj život dokázal žít v izolaci od pojmu a představy Boha ve kterého věří nebo nevěří, přece nemůže nikdo popřít či pominout ten naprosto zásadní vliv, který pojem a ideál Boha měl na vytváření historie a kultury lidstva.
Mark Twain v knize Dopisy z planety Země narušuje obvyklé stereotypy týkající se vnímání polarity člověk-Bůh a vyzývá k přehodnocení našich myšlenkových klišé, které jsme přejali, aniž jsme si toho třeba vědomi:
Člověk je nepochybně nejzajímavější blázen ve všehomíru. A také nejvýstřednější. Nemá jediný psaný zákon, ve své bibli nebo mimo ni, který by měl za cíl a záměr nic jiného, než omezovat nebo mařit zákon Boží.
Jenom velice zřídka je schopen vzít jednoduchý fakt a pochopit jej jinak než špatně. Nemůže za to. Takovým způsobem je totiž zkonstruován onen guláš, jemuž říká mozek. Posuďte sami některé věci, jež člověk připouští, a podivné závěry, které z nich dělá. Připouští například, že Bůh stvořil člověka. Člověk ho o to nežádal, člověk to na Něm nevymáhal.
Zdálo by se, že z toho jednoznačně a neoddiskutovatelně vyplývá, že Bůh a jedině Bůh je zodpovědný za lidské činy. Člověk to však popírá. […]
Připouští, že člověk nemá morální právo být svévolně krutý k dítěti, jež zplodil, postihovat je bolestivými nemocemi a smrtí, ale odmítá omezit Božská privilegia v tomto ohledu, pokud jde o děti, jež zplodil On.
Bible a lidské zákony zakazují vraždu, cizoložství, smilstvo, lež, zradu, lupičství, utiskování a jiné zločiny, ale současně tvrdí, že Bůh tyto zákony nemusí dodržovat a že má právo porušovat je podle libosti.
Připouští, že Bůh dal každému člověku při narození jeho temperament, jeho povahu. Připouští, že člověk tento temperament nemůže žádným způsobem změnit, že je navždy odsouzen k tomu, jednat pod jeho vlivem. Přestože jednomu člověku mohou být dány do vínku děsivé vášně a druhý jich naopak může být zcela prost, je v lidských očích správné a rozumné prvního za jeho zločiny trestat a druhého odměňovat, že se žádných zločinů nedopustil.
Je to satira, je to radikální a provokativní. Twain převrací vzhůru nohama naši obvyklou hierarchii vztahů, odpovědnosti a kompetence. Koho kdy napadlo, že by bylo možné mít s Bohem reciproční dohodu? Že bychom jako lidé měli očekávat a vyžadovat od Boha určité věci, podobně jako je on vyžaduje od nás – jak aspoň tvrdí různé náboženské tradice? Když se někdo k Bohu modlí, doufá v boží velkorysost, ať si to přiznává nebo ne, protože jinak by modlitba neměla smysl. Ale když se někdo jiný bude vážně zaobírat otázkou, zda být velkorysý k Bohu, bude mnohým za blázna.
Člověk je v tomto smyslu opravdu bláhový a bláznivý. Vytvořil si bezpočet popisů variant existence Boha, sepsal mnoho textů, které posléze prohlásil za posvátné a Bohem inspirované, bez ohledu na to, že se liší od jiných textů, jejichž autoři je rovněž prohlásili za posvátné a Bohem inspirované, a ve jménu svého pohledu je ochoten druhé autory pronásledovat, mučit a zabíjet. Člověk je opravdu v mnoha věcech výstřední, jak říká Twain.
Člověk jakoby si neuvědomoval, že ve vystavěné logice polarity člověk-Bůh je de facto Bůh odpovědný za svět a všechny děje v něm. Kdo jiný, než Bůh, jako stvořitel člověka i všeho živého a neživého, by měl odpovědnost nést? Pokud „chybující stvořitel“, jak při zkoumání kvality lidského chrupu Boha nazval Jára Cimrman, stvořil tak nedokonalého tvora, jakým je člověk, a dal mu takovou volnost interpretace jeho zákonů, nese odpovědnost za vše, co se stalo a děje. Jinými slovy pokud zavřu opici do klece a dám jí samopal, jsem odpovědný za to, co opice se samopalem vyvede. A proto, v Twainově do důsledku vzatém uvažování, by člověk měl Boha soudit, a pak je na místě otázka, jak dokáže k Bohu být velkorysý.
Jakoby člověka snad ani nezajímalo, co na to vše asi Bůh říká. A kdyby se mu Bůh i zjevil a řekl mu, vždyť já to tak nemyslel, člověk by mu nevěřil a prohlásil by ho za Boha nepravého a falešného. Proč se Bůh všechna ta staletí ozývá člověku jen v útržcích a fragmentech poznávání pravdy? Proč musí člověk luštit kryptické zlomky domnělých pravd o Bohu a jeho existenci, cítění a záměrech? Proč se Bůh člověku nezjeví, zcela jasně a zřetelně? Proč se nezosobní či nezmaterilizuje do nějaké zřetelné podoby na Staroměstském náměstí a nesdělí nám co má na srdci? Proč se neohlásí v hlavním vysílacím čase současně na všech televizních kanálech, to aby ukázal svou toleranci vůči různé úrovni kultivovanosti diváků, a neřekne nám, co od nás chce? Když to dokázal Rumburak, proč by to nemohl dokázat všemohoucí Bůh?
Pokud od nás lidí očekává nějaké specifické konání, nějakou úroveň života, pokud chce, abychom žili podle nějakých konkrétních pravidel, tak ať nám je sdělí. Ať nám to sdělí zcela zřetelně a jasně, aby to pochopil i ten nejprostší človíček. Ale když už nám to bude sdělovat, ať neočekává na naší straně pasivní přijetí, nekritický obdiv, pompu a servilnost. Kdepak! My přece nemáme zájem o Boží diktaturu. Bůh musí být ochoten s námi vyjednávat, domluvit se s námi na podmínkách, musí být ochoten tak jako my dělat kompromisy. Jenom potom by to byla opravdu reciproční úmluva, ať už ve smyslu Boha a lidstva jako celku, nebo Boha a člověka jako jednotlivce. Tak nějak to asi myslel Mark Twain. Jeho náhled je humorný, absurdní a dětsky hravý. Měl by ovšem platnost pouze v tom případě, že bychom považovali Boha za Boha osobního, za bytost se smysly a dualistickým vnímáním reality podobně jako člověk. Ať už je to však s Bohem jakkoliv, Twainova myšlenka nám může být velmi užitečná v tom, že nás nasměruje do jiného pohledu na pojem Boha.
Zkusme však odstoupit od svého lidského bytí a vcítit se do bytí božského. V té souvislosti může přijít velmi vhod jeden citát od Johanna Wolfganga Goethe, který říká: „Nazvi to jak chceš; srdce či štěstí, láska, Bůh, já nemám pro to jména. Je všechno, vše jen cit. A jméno je jen zvuk a dým, jímž nebe kalí se jasné.“
Tento citát promlouvá hluboce do duše, rezonuje s nejhlubší hlubinou bytí. Pokud mám mluvit za sebe, dosud nikdy se mi nezjevil Bůh v biblickém stylu ani v ohnivém keři, ani jako sloup dýmu, dosud nikdy se mi nezjevil a ani jinak se nepokusil se mi říci o svých požadavcích na moje chování, smýšlení či cítění. Dosud nikdy se nepokusil se mnou uzavřít reciproční dohodu, ač, a to přiznávám, byl bych vůči takovému jednání velmi otevřený, kdyby mi je nabídl.
Leč dosud se tak nestalo. Ovšem na druhé straně musím říci, že již mnohokrát v životě jsem cítil štěstí a lásku, a mnohokrát jsem cítil i zármutek a žal. Mnohokrát ve svém životě jsem byl pohnut svými city, a v těch chvílích jsem se cítil velmi blízko něčemu, co jsem byl ochoten nazývat Bůh. „Je všechno, vše jen cit,“ říká Goethe. Když cítíme, když vnímáme své city, své cítění, když soucítíme, v těch okamžicích jsme velmi blízko tomu, čemu lidé říkají Bůh.
Můžeme do nekonečna polemizovat o tom, jakou přesnou podobu má Bůh, zda jeho bytí může být zosobněné nebo ne, zda a jak se komu kdy zjevil – nemáme v těchto otázkách dostatek evidence pro ani proti. Proto také nelze popřít ani prokázat, že Bůh „naslouchá“, když se někdo k němu modlí, zda se Bůh může smilovat a změnit stav věcí podle představy toho, kdo se k němu modlí.
Nicméně asi už všichni víme, že když jsme v souladu se svým svědomím, když jsme si vědomi svého cítění, když soucítíme, když žijeme pod zorným úhlem věčnosti, v těch chvílích můžeme vnímat něco, co mnozí lidé označují slovem Bůh. Není třeba lámat si hlavu s popisem a označením, neboť, jak říká Goethe, „jméno je jen zvuk a dým, jímž nebe kalí se jasné.“
V tomto smyslu Bůh bezpochyby je. Je to Duše veškerenstva, Duch života, Vesmírný řád, Princip života. A v tomto smyslu je Bůh také v nás všech, v komkoliv kdo je v souladu se svým svědomím, kdo si je vědom svého cítění, kdo soucítí, kdo žije pod zorným úhlem věčnosti. A tento vesmírný Bůh je i láskou, neboť láska je nejvyšším citem – ovšem nikoliv v definici láska jako zamilovanost, která pomine, ale láska jako aktivní tvůrčí zájem. A protože Bůh je láska, a protože láska je nejvyšším principem života ve vesmíru, Bůh jí chce víc, a chce jí víc a víc, a chce, abychom i my ji v sobě měli, a chce, abychom jí více dávali.
V tomto smyslu Bůh nás všechny žádá o pomoc. Mnozí lidé se k Bohu modlí a provádějí nejrůznější praktiky aby se Bohu přiblížili, a touží po tom, aby jim Bůh splnil, co oni považují za potřebné. A vůbec je nenapadne, že je to vlastně možná naopak. Nenapadne je, že Bůh žádá o pomoc je.
Mark Twain měl docela pravdu, když označil člověka za výstřední stvoření, které není schopno mít s Bohem rovnocenný vztah. Jenomže to už je na nás, co s tím uděláme jako lidstvo, společnost i jako jednotlivci. Nejlépe je samozřejmě vždy začít u sebe. A tak se zamysleme nad tím, co vlastně pro nás slovo Bůh znamená a obnáší, a také nad tím, jaký vztah s Bohem máme. A pokud náš Bůh je láska, zamysleme se nad tím, zda slyšíme dostatečně hlas boží, který nás prosí o pomoc.
Bůh – co by tvůrčí síla vesmíru – tě žádá o pomoc právě teď, zrovna jako v každé jiné chvíli tvého života. Žádá tě, abys svému životu vetknul ideál, vůči kterému budeš směřovat a jímž budeš poměřovat všechny své myšlenky a skutky. Žádá tě, abys na sobě pracoval, zlepšoval se, v sebereflexi i sebekázni koval základy svého bytí. Žádá tě, aby sis uvědomoval, že nejsi na světě sám, ale že jsi odkázán na vztahy s druhými, a tedy dělal pro ně něco, dělal něco pro své bližní.
„Bůh“ (a teď to záměrně dávám do uvozovek, neboť jen málokdo opravdu dokáže chápat tento pojem jako tvůrčí sílu vesmíru) tě žádá o pomoc a ty, buď k němu velkorysý!