Setkání s Krásnem aneb když se šlápne do hovínka
Byl to takový ten den D, kdy od rána jsem cítil potřebu něčeho hezkého, protože nic nebylo, jak by mělo být, a to od samého rána, kdy jsem zmokl a šlápnul do psího hovínka
Vlak, kterým jsem jel, netopil, za to na sousední čtyřce sedadel se čtyřka puberťáků bavila rozhovorem o dárku, který jedna dívka předala chlapci. „Když jsem ti ho dala a ty sis ho vzal, tak si ho teď taky musíš sníst!“ Chlapec ale nechtěl. „Tak aspoň ochutnej, musíš si kousnout!“ Chlapec stále nechtěl, a tak se mládež bavila tím, že jeden druhému se snažili vnutit dárek k ochutnání, a svým nadšeným rykem a výskáním bavili celý vůz. Bylo to pikantní tím, že ten dárek byl čokoládový penis. Takže velká legrace. Nejsem prudérní estét, ale teď jsem měl pocit, že jsem do hovínka šlápl opět.
A pak kráčím městem, kde se zvolna rozkoukává časné ráno. Na chodníku proti sobě vidím pětici mládenců s lahváči, evidentně po tahu. „Koukej na ty blby, jak se sunou do práce!“ Rozhlížím se a jsem rád, že se poznámka netýká pouze mne. Ach jo, to je den, a to přitom sotva začal!
Opět cítím potřebu něčeho hezkého. Krásného. To krásné nemusí to vůbec být nějaká věc, předmět. Krásno je pojem, a může to být třeba i jen pocit, a to dokonce pocit nepodmíněný. Vlastně je to jen věc rozhodnutí a umění to v sobě vyvolat!
A tak se rozhoduji: takhle po ránu si přece nenechám ten den zošklivit, Krásno je ve mně, stačí ho rozžehnout. A pak se rozhlížím kolem po tom nádherném světě a je mi fajn. Tak hezký den!