Podzimní jarní den
Jednou jsem byl v parku na procházce se svou kamarádkou Pavlou a zrovna jsem se nacházel v rozmrzelé náladě. Nepamatuji se už, co mě tenkrát trápilo nebo čím jsem se v mysli zaobíral, ale v mojí mysli bylo šero a nehybno, zrovna jako v krajině kolem nás. Byl podzim, byl to takový ten sychravý, ubrečený den, kdy od rána poprchávalo, obloha zatažená. A taková byla i moje nálada. Pavla mě chvíli poslouchala, jak remcám na svoje starosti, a najednou se rozeběhla a křičela: „Je jaro! Je jaro!“ a smála se přitom na plné kolo.
Byl to skutečně podivný okamžik, napřed jsem se polekal, že se Pavle něco stalo, ale pak mi to došlo. Pochopil jsem, co mi tím chtěla říct. Navzdory tomu, že astronomicky a podle kalendáře je zrovna podzim, já mohu prožít jaro! Navzdory tomu, že mě trápí nějaké osobní starosti, já se můžu radovat.
Pro mě tenkrát ta příhoda s kamarádkou Pavlou byla jako návštěva v zenovém klášteře, kde mistr žákům dává podivné otázky a očekává ještě podivnější odpovědi, u kterých nezáleží na logice a správnosti, ale spíš na míře pohotové intuitivní reakce. Jde o to, narušit právě tu logiku a přimět mysl přepnout do jiné polohy vnímání. Odpovědět ze sebe, ze středu svého bytí. A to je tak důležité v lidském životě! A je to důležité zejména v době, kdy je obloha života zachmuřená.
Ano, jsou dny, kdy máme starosti, kdy se nám nic nedaří. A jsou dny, kdy naopak věci jdou jako po másle, my se cítíme v pohodě, všechno se nám daří. Tak život prostě jde, samočinně, přirozeně; jednou jsi nahoře, jednou dole. Ale nad to máme my lidé jednu důležitou možnost: vládnout sobě, pracovat se sebou, nebýt jen ve vleku událostí vnějších a vnitřních, ale rozhodnout se vnímat věci jinak, vidět je jinak, to znamená stavět se k nim jinak.
Život plyne v cyklech. Jak lidský, tak všech dalších forem života. Podíváme-li se do přírody, snadno rozlišíme cyklus denní nebo roční. Jaro, léto, podzim, zima, příroda plynule přechází z jednoho období do druhého. Lidský život můžeme přirovnat také k tomuto cyklu: Jaro, když se člověk narodí a prožívá dětství. Léto, když je v produktivním věku. Podzim, když sil už není tolik a člověk musí zpomalovat své tempo. A zima, když se člověk těší ze zbytku svého času, bilancuje, přemýšlí a připravuje se na odchod z tohoto života.
Tak často potkávám lidi, kteří jsou jako já tenkrát na té procházce. Jdou parkem a chmuří. Jsou zahlceni starostmi a nespokojeni s tím, kde právě v životě jsou: na jaře se jim nechce do školky nebo do školy; v létě musí pracovat a mají z toho traumata; na podzim jim vadí, že už nemají tolik sil; a v zimě se bojí smrti. Mladí závidí starším a starší závidí mladším, starosti si dělají s čím jen se dá, trápí se a jsou nespokojeni. A tak se mi chce zavolat – je jaro!!! Problém není ten tvůj problém; problém je v tom, že se na něj jako na problém díváš. Změň svůj přístup a všechno bude jinak. A ono jaro opravdu je kdykoliv, totiž jaro ve tvé mysli. Stačí se mu jen otevřít.
Tím jarem není míněno fyzické jaro jako roční období. To jaro, to je vlastně to, čemu lidé obvykle říkají víra. Je to postoj určité kvality k druhým, k sobě, k životu a k vesmíru. Schopnost zvolat – je jaro! je znak víry a projev aktivní spirituality: vprostřed sněhu, vánice a zmaru v sobě vykřesám jiskru naděje, tu přiživuji a její plameny ochraňuji, a ty mi pak odměnou vnáší do duše teplo a radost. Já tehdy na té procházce byl malověrný. A moje kamarádka Pavla mě podepřela, abych v sobě obnovil svou víru.
Nikos Kazantzakis v knize Hlášení El Grekovi uvažuje: „Propastí nazýváme to, co nemůžeme spojit mostem. Propast neexistuje. Konec neexistuje. Existuje jenom duše člověka, jež dává všemu jméno v souhlase se svou odvahou nebo zbabělostí. Kristus, Buddha, Mojžíš našli také propast, ale vystavěli most a přešli. A za nimi se ubírají po staletí lidská stáda.“ Ta propast, to je beznaděj. A most, to je naděje, víra. Lidé následují Krista, Buddhu, Mojžíše, Konfucia, Marxe a další mnohé vůdce, kteří pro ně sestavili ideologickou doktrínu. Ta doktrína je jejich mostem přes propast, dává jim naději, ukazuje jim, že jaro není jen roční období ale symbolické probouzení jistoty naděje v duši. Jenomže doktrína kohokoliv jakkoliv moudrého, je vždy jen doktrínou a příliš rychle může zkostnatět, zkorodovat a zpuchřet. Kolikrát v historii doktrína byla naopak zdrojem trápení a duševní tíže, chmur a zmaru?
Velmi důležité, ba zcela zásadní, je uvědomit si a připustit, že nejde o doktrínu, nejde o most. Jde o to nějak se dostat přes propast! Není třeba následovat určitou osobnost, duchovního vůdce, filozofa, politika nebo společenskou celebritu. Jde o to naučit se stavět si ten most sám, naučit se zpomalit a zastavit se kdykoliv to potřebuji, a říct si: „Je jaro! Je krásný jarní den!“ Jde o to umět vzbudit v sobě víru.
Kazantzakis také říká: „V každém člověku propuká boj Boha a člověka, a zároveň i tužba po usmíření. Tento boj je ve většině případů podvědomý a krátký. Slabá duše nevydrží dlouho odporovat tělu. Těžkne, stává se také tělem a boj končí. Ale u odpovědných lidí, kteří neopouštějí dne ani nocí ze zřetele svou nejvyšší povinnost, je zápas mezi tělem a duchem veden bez milosti a může pokračovat až do smrti.“ V tomto podobenství je tělo symbolem pomíjivosti, toho, co je podrobeno času. Duše potřebuje to druhé, netělesné, duchovní, pozitivní, co je ve znamení růstu.
Náboženství často hovoří o hříchu, v jejich pojetí je to porušení určitých zákonů a nařízení, které mají ztělesňovat boží vůli. V zásadě hřích ale má být, a tak je to také moudřejší chápat, sejití z boží cesty. To zní sice trochu podivně, ale znamená to být na straně tvůrčí síly vesmíru; podílet se na tvoření; vkládat svému životu smysl; žít tak, abych byl prospěšný druhým; pomáhat bližním; obracet se k slunci ve své duši. Tohle je ta pravá cesta k Bohu. Protože Bůh není od nás izolovaná bytost. Bůh je námi prostupující Bytí. Strach, obavy, předsudky, pověry, malost a skepse nás svazují. Otevření se tomu všeprostupujícímu Bytí nás osvobozuje, zbavuje pout. To je ukryto v tom zvolání – Je jaro!
Bez ohledu na roční období, ve kterém se právě teď ocitáme, bez ohledu na fázi života, kterou zrovna prožíváme, a bez ohledu na to, jestli zrovna teď venku prší nebo svítí slunce, rozhlédněme se právě teď po krajině své duše a zvolejme: „Je jaro!!!“ Paprsky slunce, které se tou krajinou naší duše rozlijí, jsou nám symbolem našeho vnitřního světla, které se rozzářilo láskou našich rodičů, když jsme do tohoto světa vstoupili, a které nikdy nekončí, protože v nás přetrvává a je v nás. Je to jen a jen na nás a na naší odvaze zastavit se a zvolat: „Je jaro!!!“