Dárek nad dárky
„Dala jsem mu k narozeninám svíčku a řekla jsem mu – hele má výhodu, že nemusíš zapalovat svíčky na dortu, kterej stejně nemáš. Tuhle svíčku si můžeš zapálit a pak hned sfouknout, a při tom si můžeš přát, co chceš.“ Tohle jsem neúmyslně zaslechl v tramvaji.
Bylo to něco jako dárek pro chudé? Neřekl bych. Svědčí to o určitých prioritách, pohledu na svět a přístupu k životu. Pravda, takový dárek by nepotěšil někoho, kdo natěšeně očekával velkou oslavu s prohýbajícím se stolem, dortem a drahými květinami. Ale toho, kdo rozumí, taková svíčka, kterou si může zapálit a sfouknout, rozhodně potěší!
Dávat dárky, to je umění. Někdo si s dárky složitě láme hlavu, a to nejen před Vánocemi, jiný dává, co ho zrovna napadne, a třeba ani nečeká na zvláštní příležitosti, kdy „se mají“ dárky dávat.
Umění je i dárky přijímat. Když dostávám dárek, je pro mne důležitější radost z určitého dárku, anebo radost z porozumění motivu, který inspiroval toho, kdo mi dárek dává?
A na závěr si neodpustím jednu poznámku: nejkrásnější dar, to je život sám. A i tady je aktuální otázka – umíme jej přijmout, a jsme schopni porozumět motivu?