Země zaslíbená
Kamarád se zrovna vrátil z cesty po Palestině. Byl nadšený z pohostinnosti místních – kde jsou lidé přátelští a vstřícní, hned pocestné zvou k sobě domů a nabízí jim občerstvení. Zní to skvěle, řekl jsem si, a bylo mi trochu líto, že taková země je daleko, předaleko.
Pak mne ale napadlo, nejde taky tak trochu o to, KDO tím územím prochází? Jak vypadá, jak působí, jaké asociace vzbuzuje, atd.?
Určitě, řekl mi na to on, kdybych vypadl jako židovský osadník, tak po mě možná hážou kameny…
A tu mi najednou pohostinnost té země přestala připadat tak ohromující. To by nakonec možná i kdekterá průměrná rodina u nás v Horní Dolní uvázala psa, otevřela branku a pozvala cizince k sobě na kafe, kdyby cizinec přijel v luxusním autě a vypadal jako příjemný strejček, ze kterého by mohlo něco kápnout.
Morální imperativ dávných kultur, který přikazoval pohostinnost vůči cizincům, je dodnes v nás přítomný – proto někde v hloubi duše víme, že „bychom asi měli“ být vstřícní a pohostinní. Ale korzet civilizované společnosti, který za běžných okolností zaručuje nejrůznější úrovně bezpečí a komfortu jak usedlíkům, tak cizincům, nás sterilizuje, otupuje cítění povinnosti pohostinnosti. Zajišťuje to za nás zkrátka někdo jiný, a my se tím nemusíme zaobírat. A proto je tak krásné být pocestným v krajině, která není tak sešněrovaná civilizačním korzetem. Tedy pokud nevypadáme zrovna jako židovský osadník.
Země zaslíbená, to je zem, po které toužíme, v jaké bychom chtěli žít, protože bychom tam byli vítáni a našli tam vstřícný lid. Kéž by si to o naší zemi mohli myslet všichni ti, kdo mezi nás přijdou.