Co když zítřek bude tvým posledním dnem?
Tento text se může v situace, ve které jsme, jevit lehce či vážněji jako morbidní. Leč pravda je, že vznikal delší čas. Ve skutečnosti jsem o tomto tématu uvažoval už v době, kdy virová hrozba se nejevila hrozivě.
Je to ale tak — jen málokdo se ocitne v situaci, kdy s jistotou ví, kdy zemře a málokdo se ocitne v situaci, že by věděl, že má před sebou posledních dvacetčtyři hodin. Může to být ale pro každého prospěšné cvičení v osobní spiritualitě. Může to být praktické cvičení v rozjímání nad tím, co je pro nás důležité, jaké hodnoty vyznáváme, ale nikoliv slovy a frázemi, nýbrž opravdově, od srdce.
Římský básník Quintus Horatius říká: „Jednej, jakoby každý den byl tím posledním, který ti vzešel, a vděčně přijmeš den, v nějž jsi už ani nedoufal.“ Není to tak pesimistické, jak se možná na první pohled zdá. To, k čemu nás Horatius vybízí, je naopak v důsledku velice optimistické! Naše životy jsou plné událostí, kdy stále něco řešíme a někde běháme. Faktem je, že nikdo z nás neví dne ani hodiny. Zkusme si to jen představit: co kdyby zítra měl náš život skončit? Co kdybychom se dozvěděli, že zítřek je náš poslední den, že pak budeme muset opustit tohle důvěrně známé místo a odejít z tohoto světa? Jak bychom se k tomu stavěli? Jak bychom ten den chtěli prožít, co bychom ten den dělali?
„Tak zítřek je tvým posledním dnem, máš už jen dvacetčtyři hodin života!“ Oznámí nám to třeba ráno. Zanedlouho bude poledne. Pak odpoledne, večer, a poslední noc v tomto světě. Pak ráno ještě pár hodin – a konec, odejdeme z tohoto důvěrně známého světa vstříc velikému Neznámu. Neřešme teď otázku toho Neznáma. Řešme pouze jak strávit těch posledních dvacetčtyři hodin!
Jsou lidé, kteří by v takové chvílí vybrali všechny své úspory a šli na velký mejdan, kde by je všechny roztočili. Otevřeli by stavidla všem svým touhám a vášním a pařili by jako nikdy před tím ve společnosti přátel, známých nebo kohokoliv. Jsou lidé, kteří by se raději odebrali do ústraní, aby tam mohli být sami se sebou. Jsou lidé, kteří by si chtěli užít toho, co si dosud odpírali. Jsou lidé, kteří by z toho překvapení byli tak v šoku, že by se nemohli rozhodnout, nemohli by unést to čekání. Jsou lidé, kteří by chtěli navštívit všechny své drahé, přátele a známé a se všemi se rozloučit. Jsou lidé, kteří by chtěli dokončit rychle svou práci a tak by se zavřeli doma nebo v práci a horečně by pracovali. Jsou lidé, kteří by chtěli sepsat své paměti. Jsou lidé, kteří by se konečně odvážili vyslovit nahlas to, co je léta tížilo. Jsou lidé, kteří by těch posledních hodin chtěli využít k tomu, aby se vypořádali se svou minulostí a šli někomu odpustit, třeba někomu, kdo jim strašně ublížil, anebo poprosit o odpuštění někoho, komu ublížili oni. Těch možností je nepočítaně.
Jsme každý jiný, každý máme jiné životní zkušenosti. V těch posledních 24 hodinách bychom proto jistě dělali každý docela odlišné věci. A také bychom se možná o sobě samotném leccos zajímavého dozvěděli. To proto, že v takové situaci vyplave na povrch spousta věcí, a to i takových, které si člověk do té chvíle nepřipouštěl nebo by si je nepřiznal.
Těch posledních dvacetčtyři hodin by nám zhustilo naše bytí a přitlačilo by nás ke zdi: „Teď se ukaž! Ukaž, o co ti opravdu jde! Ukaž, bez čeho bys tento svět nechtěl opustit! Jaké jsou tvé priority?“ To, o čem teď hovoříme, se dotýká té nejožehavější, nejtěžší a nejdůležitější otázky lidského života, totiž cítění jeho smyslu. A to je právě základ spirituality – její nejhlubší kořen tkví v rozměru jsoucna, její podstata je vetknutá do života člověka. Spiritualita je univerzální a vlastní každému bez výjimky. Není to jen disciplína, rámec životního stylu, do kterého člověk může vstoupit nebo z něj vystoupit. Jakmile se člověk stává člověkem, stojí tváří v tvář dilematu jak naplní svůj životní úděl, jak se srovná s darem času, který mu pro život na Zemi byl dál, jak sebe uskuteční, a to je ta aktivní, lidská strana spirituality.
V běžném životě člověk není nucen k přemýšlení o otázkách spirituality, nemá na to čas. Když jsme ale okolnostmi přitlačeni ke zdi, ukazuje se, co v nás opravdu je, ukazuje se, zda je v nás opravdovost, zralost a integrita, zda v nás je cítění smyslu anebo ne. Ve vyhraněných situacích se teprve projeví kvalita charakteru. Až kdyby ve městě došla voda a lidé by museli čekat hodiny ve frontě na svůj příděl z cisterny, v jejich žízni, naději, nejistotě a strachu by poznali, kdo jsou ve skutečnosti jejich sousedé.
Ultimátum posledních dvacetčtyři hodin by nám hodně ukázalo, jak jsme na tom opravdu, a nikoliv jak si myslíme, jak věříme, že na tom jsme. Proto nám toto cvičení může být velikou pomocí! Najděte si chvilku v osamění a zkuste si to znovu představit. Zkuste si uvědomit, jak byste zítřek prožili, s jakou vděčností byste vnímali každý paprsek slunce, závan větru, jak byste se radovali ze zelené barvy listů, z vůní kolem vás, jak byste se smáli všem těm starostem, které vás jindy tak tíží… A zkuste si to taky i prakticky, aspoň kousek toho zítřejšího dne prožijte se stoprocentní účastí, plni vděku a štěstí za tento okamžik, který právě prožíváte.
Můžete svůj život podepírat jakoukoliv filozofií, můžete být věřící v jakékoliv náboženské organizaci, můžete být skeptikem, racionalistou, agnostikem nebo ateistou. Můžete studovat a konat jakoukoliv duchovní praxi, můžete cokoliv s duchovní tématikou odmítat. Nicméně pro každého z nás, lidí v našem světě platí, že každý den a každý okamžik života pro nás představuje výzvu a příležitost k nové zkušenosti, k novému poznání. A tyto zkušenosti pak pro nás představují výzvu a příležitost k dalšímu krůčku na spirále osobního vývoje, který nekončí, dokud člověk na živu je.