Sokrates nebo brouk Pytlík?

„Raději bych žil ve světě, kde můj život je obklopen tajemstvím, než ve světě tak malém, že má mysl by jej mohla cele pochopit,“ řekl Harry Emerson Fosdick. Ta slova jsou zvláštní. Cožpak poznávání a snaha o chápání souvislostí nejsou motorem lidských dějin? Fosdick nás vybízí k zamyšlení nad skutečností, že navzdory vší snaze a touze jsou a budou věci, které nikdy nepoznáme. A že je rozumné být si toho vědomi.

Jakkoliv prostě to může znít, rozlišování jemných rozdílů může být obtížné. Můžeme si to s trochou humoru vykreslit na příkladu dvou odlišných literárních postav. První z nich je Sokrates, světově známý filosof, o kterém již byla řeč. Když Sokratův přítel Chaerefon navštívil Delfskou věštírnu s otázkou, zda existuje člověk moudřejší než Sokrates, bozi odpověděli, že nikoliv. Tím byl Sokrates deklarován jako nejmoudřejší člověk své doby.
Ovšem o několik století později se zrodil Brouk Pytlík. Jeho věhlas sice zdaleka nedosahuje šíře známosti Sokratovy, zato je oblíben těmi, kteří mají svým způsobem k moudrosti nejblíže, mezi dětmi. Brouk Pytlík se narodil v přítmí kinosálu. Celé své dětství prožil skrytý na zábradlí v kině, odkud měl možnost sledovat množství dokumentárních, vědeckotechnických, populárně naučných, jakož i zábavných filmů. Získal tak všeobecné vzdělání, jedinečné svého druhu, a byl na ně také patřičně hrdý. Když vyrostl a opustil svůj rodný kinosál, chodil po světě a nabízel své rady a pomoc spolu s tvrzením, že on vše zná a všemu rozumí.

Tyto dvě postavy, jakkoliv se vám mé tvrzení může zdát podivné, mají leccos společného. Nejen to, že se domnívali, že svou moudrostí předčí ostatní, ale i že strávili svůj život učením ostatních a že oba zahynuli mučednickou smrtí. Sokrates byl odsouzen k vypití jedu, Brouk Pytlík byl svými pronásledovateli pohřben za živa.

Byl však mezi nimi jeden velmi důležitý rozdíl, a ten bych dnes chtěl především zdůraznit. Lišili se v přístupu ke své moudrosti. Brouk Pytlík prostě věřil, že všechno zná a všemu rozumí, a tím to zhaslo. Naproti tomu Sokrates, když se dozvěděl o výroku Delfské věštírny, se rozhodl jej prověřit, protože si uvědomoval, že v té či oné oblasti jsou lidé, kteří vědí víc o tom či onom. Navštívil proto jednoho renomovaného politika, který byl proslulý svou moudrostí. V rozhovoru se ale ukázalo, že se ten politik v některých svých názorech mýlí, a on nebyl ochoten přiznat svůj omyl a neznalost. Věřil totiž, že rozumí i tomu, čemu vlastně nerozuměl. Věřil tomu, že míra jeho znalostí mu jaksi dává patent na universální moudrost, a proto může rozumět i tomu, o čem moc neví. „Je to zvláštní,“ konstatoval pak Sokrates, „ten člověk si myslí, že ví něco, co neví, zatím co já vím, že nic nevím.“

Sokrates pak hovořil s mnohými dalšími lidmi: filosofy, umělci, a také i s odborníky na technické práce. Jeho zjištění bylo překvapivé. Poznal, že třebaže ho mnohý z nich dalece předčil v obsahu svých znalostí a vědomostí, že mají jeden společný problém. Totiž to, že se podobně jako ten politik domnívali, že odborná a hluboká znalost jejich oboru jim dává záruku porozumění i oborům jiným, tedy že věří, že mají patent na rozum. Jejich chyba byla, jak konstatoval Sokrates, že byli moudří ve své moudrosti a současně hloupí ve své hlouposti. A Sokrates byl přesvědčen, že tato chyba převážila jejich pozitivní moudrost. Proto byl pak nucen prohlásit: „Zdá se, že skutečně jsem moudřejší než oni v té malé míře, že já si nemyslím, že vím, co nevím.“

Vzpomínám si, jak jsem chodil do školy a soudružka učitelka nám vykládala o úžasném pokroku vědy a techniky. Tomuto pokroku dominovali sovětští vědci. „Dnes už máme léky na téměř všechny choroby a nemoci, které byly po staletí nevyléčitelné,“ prohlašovala soudružka učitelka radostně. „Tuberkuloza, syfilis, tetanus, to vše už dnes máme pod kontrolou. Zbývají sice ještě nějaké nemoci, ale je zřejmé, že je to jen otázka času, než se nám je podaří také pokořit.“ Bylo to velmi typické a troufalé broukopytlíctví…

Nejhorší pro dítě je, když se jeho výchovy ujme právě nějaká broukopytlíkovská učitelka, tak jako v mém případě. Jako dítě jsem si tehdy představoval, jaké to bude, až se najde lék na rakovinu, na astma, prostě na všechno. A říkal jsem si, a najdou sovětští vědci také lék na smrt? Jaké to pak bude, až lidé přestanou být nemocní a umírat? V té době se právě začal epidemicky šířit AIDS, a teprve jsme si začínali uvědomovat, že epidemické choroby si vytváří nové modifikace, odolné vůči antibiotikám a lékům. Dnes je zřejmé, že s příchodem globalizace a vzájemné fyzické propojenosti nás čekají ještě perné chvilky s příchodem nových epidemií.

„Poručíme větru dešti,“ prohlašovali proletáři. S příchodem projevů globálního ekologické krize je nám toto heslo dnes už jen pro smích, leč přesto je ta myšlenka stále částí našeho běžného vyjadřování. Horolezci „pokořují“ hory, expedice „dobývají“ neprobádaná území, badatelé a vědci „vedou lidstvo k poznání“ – kolik je v těchto výrocích broukopytlíkovské nabubřelé, zpupné a samolibé pýchy, a kolik je v ní sokratovské pokory?

Vědci, badatelé, výzkumníci, nikdo pohybující se na akademické půdě, se nemůže jen tak vznášet ve vzduchu, snít a fantazírovat. Nebo může, ale musí své objevy podepřít rigorózní cestou, musí je prokázat, dokázat, ilustrovat. Bývá to leckdy trnitá cesta, a břemeno exaktnosti toho či onoho vědního oboru drží badatele skromně při zemi. Ten pak velmi dobře ví, kolik toho neví v tom svém oboru. Jenomže čím je takový odborník renomovanější, tím více si může myslet, že si svou tvrdou prací vysloužil právo být přezíravý vůči méně renomovaným, třeba i v oborech, kde se vědecké metody neuplatňují. Navzdory exaktnosti jejich vědeckých metod, mezi odborníky, vědci a badateli se najde nemálo Brouků Pytlíků.
V oborech neexaktních se Broukům Pytlíkům daří asi ještě lépe. Když si pročítám populární nevědecké časopisy zabývající se otázkami světa, zdraví, výživy, léčitelství nebo náboženství, jsem často udiven zjištěním, kolik autorů hovoří z pozice, že opravdu vědí, o čem hovoří. Přitom se mi zdá zjevné, že lecos patrně přehlédli, tu něco nedomysleli, onde něco zjednodušili. Jim ti ale nevadí, protože mají dojem, že když jsou znalci ve svém oboru, to jim dává patent na pravdu. Podobně rozpačité pocity mám když v tisku čtu rozhovory se slavnými osobnostmi. Jako by jim jejich sláva a úspěch daly i moudrost a schopnost vyjadřovat se k složitým politickým nebo filosofickým otázkám.

Rozhodující je právě ta Sokratova myšlenka – nevěř, že víš, co nevíš, a nevěř, že rozumíš tomu, čemu nerozumíš. A týká se to nejen těch, kteří bádají, zkoumají, dobývají, publikují, ale každého člověka bez výjimky. Všichni jsme prošli vzdělávacím procesem, školou a výchovou, léta jsme si formovali své názory. A pak jednoho dne se to zlomilo a my začali mít jiné starosti: rodinu, práci, manžela, manželku, děti, starosti. Tím jsme si vytvořili kolem sebe jakousi bublinu, svět, který je nám důvěrně známý, svět, ve kterém se cítíme dobře, který nás uspokojuje neboť nás definuje a my mu rozumíme. To je také jakýsi náš „obor“ znalostí. Pokud nám chybí skromnost a pokora, může se snadno změnit v provinční myšlení, kdy průměrný tlučhuba má pocit jistoty, že dobře ví, co přesně je potřeba udělat pro nápravu věcí na Blízkém Východě, který politik je darebák a co je špatné s naší ekonomikou. Je to provinční myšlení nebo broukopytlíctví? Je to obojí. Lékem na ně je vždy pokora a skromnost.
Kdybychom shrnuli veškeré poznání lidstva, poznání věd, umění, moudrosti, jak daleko bychom byli v pochopení obrovského podivuhodného a zázračně velkolepého nekonečného vesmíru? Co všechno víme, a co všechno nevíme?

Za dobrý ukazatel moudrosti u člověka můžeme považovat jeho schopnost přijmout tu vyzývající nekonečnost a tajemnost vesmíru jako danou. Danou v tom smyslu, že kdybych na kraj světa šel, kdybych přečetl všechny knihy co byly napsány, kdybych sebral všechnu moudrost, co jí na světě bylo a je, beztak by mé poznání nebylo zdaleka úplné – a to mi na tom našem lidském žití připadá docela úžasné. Právě jak to řekl Fosdick v mém úvodním citátu: „Raději bych žil ve světě, kde můj život je obklopen tajemstvím, než ve světě tak malém, že má mysl by jej mohla cele pochopit.“ K tomu bychom jen mohli dodat: „A nevěř, že víš, co nevíš, a nevěř, že rozumíš tomu, čemu nerozumíš, prostě dělej co umíš a uč se, co tě láká, a hlavně buď tím, kým jsi.“

About the Author