Paní, která se smála

Smích patří k běžným lidským projevům.  Je nám něco k smíchu, tak se smějeme.  Na tom není nic divného.  Jenže smích patří na místa, kde si dovolíme smát se, že?

Šel jsem po ulici a naproti přes ulici jsem viděl mladou paní.  Chovala se nápadně – smála se.  To většinou lidé na ulicích nedělají, když jdou sami.  Jiná je to samozřejmě věc, když jdete s někým, kdo vám vypráví vtipy, to se pak rádi smějete, obzvlášť když ty vtipy jsou vtipné.  Ale jít po ulici a smát se?  Tedy jen tak?

Tato paní se ale opravdu smála, jak jsem se přesvědčil, když náhoda spojila naše cesty ještě delší chvíli.  Ve voze metra stála u dveří, usmívala se, uchechtávala se, chichotala se.  Očividně se něčím velmi bavila.  A lidé kolem se na ni dívali podezřívavě.

O pár dní později jsem ji zase potkal, a nastojte, ona se pořád smála.  Tentokrát zamyšleně, dívala se z okna tramvaje ven, a měla na tváři vyrovnaný, klidný úsměv.  Hned jsem si jí všiml, a měl jsem radost.  Proč?  Protože kolem jsem jinak viděl tváře samé zamračené, hledící buď tupě ven z okna, ještě tupěji do displeje svého mobilu, anebo do hlubiny své zamyšlené duše.

Teď by měla přijít pointa, nějaká moudrost, která by vysvětlila, proč jsem měl potřebu tyto řádky napsat.  A ona nepřijde…  Já mám jen radost, a teď zrovna se usmívám.  Mám radost, a tak se o ni chci podělit, protože mám tak trochu dojem, že lidé se ponejvíce dělí o své pocity když se jim něco nelíbí, když jsou nespokojení, když mají problém, a tak jsme v důsledku toho obklopeni zakaboněností, nepříjemnostmi, pocity zmaru.

Proto jsem si řekl, že se podělím o svůj úsměv, který mi byl dán tím, že jsem potkal paní, která se smála.  Jeden můj známý napsal písničku „Darujte úsměv“ – a ono na tom opravdu něco je!  Je to svým způsobem ten nejlepší dárek, který můžete někomu dát, a obdarovat někoho tak můžete doslova kdykoliv.  A bez ohledu na místo, kde zrovna jste.

About the Author