Pan Bůh, paní Bohová a jejich ratolesti

Mnozí lidé věří, že existuje něco jako Bůh. Jsou ovšem také lidé, kteří v Boha nevěří. Jsou lidé, kteří nevěří v Boha osobního, jsou lidé, kteří nevěří v Boha žádného a kteří jeho existenci popírají. A jsou lidé, kteří se o otázku Boha navenek nestarají, kteří žijí pro svou rodinu, pro svou práci, pro své koníčky. Ať již člověk v Boha věří, ať v něj věří tak či onak, ať jeho existenci popírá, nebo je k němu dočasně lhostejný, přece význam Boha zůstává zásadní a pro lidský život osudový. To proto, že i kdyby člověk dokázal žít svůj život v izolaci od pojmu a představy Boha, ve kterého věří nebo nevěří, přece nemůže popřít či pominout naprosto zásadní vliv, který pojem a ideál Boha měl na vytváření historie a kultury lidstva. Co by byla lidská kultura bez pojmu Bůh?

V běžné řeči se o Bohu často hovoří, jako by to byl pán. „Pane Bože, pomoz mi“, říkáme, jako by se jednalo o pana Nováka. Když takovou větu slyší malé dítě, snadno může být zmateno, o koho že se vlastně jedná. Pan Bůh, kdo je to? To je tak mocný, že se na něj lidé obracejí s prosbou o pomoc?

A nejsou to jen děti, kdo tím výrazem může být zmatený. Manželce se před časem stala příhoda, která to dobře ilustruje. V městských archivech sháněla pro amerického občana historickou dokumentaci o jeho rodinných předcích. Ten pán uměl česky jen nějaká základní slova a fráze typu děkuji, jak se máte, dobrý den. Jednou jí poslal e-mail s tímto dotazem: „A name (if it is a name) pan Bůh or something like that appears in several places in the testament. Is it clear from the document who he is?“ Ten Američan věděl, že v češtině pan znamená oslovení člověka, protože se říká pan Novák, paní Honásková. A domníval se proto, že pan Bůh je prostě nějaký jeho příbuzný.

Když jsem byl malý, bylo mi pana Boha líto. Ten v něj věřil, ten zase nevěřil, každý na něj měl nějaký názor, třebaže osobně se s ním nikdo nesetkal. Občas jsem potkal někoho, kdo hovořil dokonce o synovi pana Boha, a tím to začalo být opravdu zašmodrchané. Bylo mi řečeno, že pan Bůh se prý stal rodičem svého syna, aby jeho syn mohl být zabit, a to proto, aby pan Bůh mohl lidem odpustit, protože ti ho nechtěli poslouchat. A to mi ještě tvrdili, že syn pana Boha vlastně byl pan Bůh sám! Následkem toho jsem už jako dítě měl o panu Bohovi své pochybnosti…

A bylo mi ho líto, protože byl sám. Tak jsem si ho aspoň představoval: bez rodiny, kamarádů a známých. Dlel někde v hlubinách vesmíru, naprosto sám, se vzpomínkami na svého syna, kterého obětoval pro své vlastní uspokojení. Byl sám se svými myšlenkami – nejspíš velmi rozporuplnými, když sledoval výsledky svého tvoření na Zemi, zejména v případě nezdárných lidí. Všichni víme, jaké je to být osamělý. Ale jaké musí být osamění ve věčnosti? Nikde nikdo s kým by bylo možné sednout nad šálkem čaje… Božská osamělost.

Vždycky mi v tom obrázku chyběla postava paní Bohové. Co se s ní stalo? Proč se o ní nemluví a proč ji nikdo nežádá o pomoc v době nouze? Jaká je paní Bohová? Určitě není tak přísná. Možná je laskavější, přístupnější a její božská náruč je o hodně měkčí, když se do ní schovám. Jak se dívá na svého manžela, který obětoval jejich syna? Anebo byl Ježíš nemanželský, když se narodil Marii? Anebo nebyla snad Marie paní Bohovou? To ale asi ne, když byla manželkou Josefa. Je to zvláštní propletenec.

Jako dítě jsem si to vyřešil tak, že paní Bohová prostě zůstala nějak zapomenuta, podobně jako třeba i rodiče pana Boha, tedy dědeček a babička Ježíše z nebeské strany. Ale přiznám se, že mi paní Bohová opravdu chyběla. Bůh otec, zejména když jsem si uvědomil, jak je přísný a racionální, by opravdu potřeboval vyvážení ženským principem – tedy božským ženským principem, abych to řekl přesně.

Tyto úvahy jsou dětinské, samozřejmě. Dobře víme, že hovořit o paní Bohové je směšné. Jenže na druhé straně – není právě tak směšné hovořit o panu Bohu? Vždyť z toho označení zrovna srší jeho lidskost, pozemskost – a hlavně jeho malost: omezenost lidské fantazie, dětinskost a pověrčivost. A Bůh, tedy TO, co já mám na mysli, rozhodně není lidské, pozemské a malé.

Náboženství nejčastěji hovoří pouze o panu Bohovi. Je to velká škoda, protože pak v náboženských představách i v praktickém duchovním životě chybí ženský princip. Není to harmonické, není tam soulad a vyváženost. V křesťanské tradici skutečně chybí ženský prvek božské úrovně. Byl nahrazen rozměrem Marie, která byla v tomto smyslu vyvýšena nad člověka a má být jako taková uctívána. Protestantské směry křesťanství následně v zájmu očisty tradice tento ženský rozměr vynechaly úplně, a tak Bůh skutečně zůstává ve své mužské roli osamocen. V náboženství je Bůh ztotožňován s principem mužským, je mu přisuzováno mužské pohlaví, hovoří se o něm jako o Otci: Otče náš, kterýž jsi v nebesích. Kdykoliv to slyším, říkám si, jak by to znělo, kdybychom se modlili: Matko naše, kteráž jsi v nebesích.

A vlastně proč ne? Vždyť Bůh přece není pohlaví mužského ani ženského, neměli bychom ho proto chápat ani jako otce, ani jako matku. Anebo naopak – nechť si Boha každý představí tak, jak mu to vyhovuje nejlépe.

John Dewey, americký filozof, teolog a pedagog (1859–1952) nabídl pozoruhodnou definici Boha: „Bůh je aktivní vztah mezi ideálem a realitou.“ Na jedné straně je realita; realita našeho života, našich každodenních starostí, problémů, radostí a nadějí. A na straně druhé jsou ideály, naše toužení, přání, a mezi nimi ideál nejvyšší. Naše představa dokonalosti, nedotčené čistoty, morálky, lásky a krásy. Bůh ožívá v našem životě, když ožívá vazba mezi realitou a ideálem. Zkrátka když pro své ideály něco děláme, když se snažíme podle našich ideálů žít! Bůh v pravém smyslu této definice není tajuplná bytost, podobně jako láska není bytost; láska je rovněž aktivní vztah mezi milujícím a milovaným.

Člověk, který hledá Boha, je jako bláhovec, který chodí světem a hledá lásku, pídí se po ní, chce ji najít a nechápe, že pokud ji chce mít, pak prostě musí mít rád a milovat. Nechápe, že jde o vnitřní proces, nikoliv o nalezení něčeho vnějšího. Lásku najdu, pokud budu milovat. A s Bohem je to zrovna tak.

Jestliže pochopíme, že Bůh je v první řadě vztah a nikoliv věc, pak si uvědomíme, jak moc jde o to, aby naše ideály, toužení a sny byly skutečně hodny toho, abychom je ctili a měřili jimi svůj život. Abychom si své ideály, toužení a sny volili tak, aby nám do života vnášely Boha. Cizelujeme dostatečně své srdce, abychom vnímali jako ideál skutečně to, co chceme ctít? A je to, co chceme ctít, skutečně hodné úcty?

Je ale možné, že z nějakých důvodů chceme mít Boha v rovině svého ideálu, kterého chceme dosáhnout nebo se k němu nějakým způsobem přiblížit, a že si proto Boha zosobníme, tedy dáme mu určitou kvalitu (či spíš omezení) podle schopností našeho vnímání. Ale tím víc je potom důležité, aby Bůh našich představ, Bůh našeho ideálu byl skutečně ideálem hodným úcty a následování.

Nakonec není tak důležité, zda je naše představa Boha taková nebo onaká. Není důležité, jestli je to pan Bůh anebo paní Bohová. Důležité je především to, jak upřímně a nezištně tento svůj ideál vytváříme a následujeme!

A tak proč vlastně nevěřit v paní Bohovou? Nebo prostě v rodinu Bohových? Třeba rodina Bohových skutečně žije kdesi v hlubinách vesmíru a má své starosti, stejně jako je máme my, třebaže patrně v jiném, božském rozměru. Ale žije si více méně spokojeně, protože všechno v tomto vesmíru je relativní a i Bohovi vědí, že vždy jde o úhel pohledu a že je třeba brát věci pozitivně.

Věřím v rodinu Bohových. A cítím se k té rodině vázán, to hlavně proto, že i já jsem její součástí. My všichni jsme totiž částí té rodiny, my všichni jsme dětmi pana a paní Bohových. Někdy zlobivými a neposlušnými, jindy roztržitými, nepozornými, jindy roztomilými a hodnými. Chcete-li, věřte tomu – ale hlavně se podle toho chovejte. Anebo tomu nevěřte. Milovat se dá i bez víry v lásku. Nezáleží na tom, čemu říkáte, že věříte. Záleží na tom, co se děje ve vašem srdci. Potáhneme-li jako rodina Bohových za jeden provaz a budeme-li se jako rodina mít navzájem rádi, bude se nám dařit uskutečňovat naše ideály a sny.

„Jsem ten, který jsem,“ řekl Bůh Mojžíšovi, když ten na něj naléhal, aby mu řekl o sobě více. Bylo to velmi rozumné, protože člověk, jakmile má jméno, má i předmět uctívání a začne uctívat formu namísto podstaty. Právě z toho důvodu některé duchovní tradice světa odmítají Boha jakkoliv nazývat a popisovat. A tak proč bychom i my o něm nemohli hovořit jako o panu B., případně paní B.?

About the Author