Dvě tváře

Být upřímný sám k sobě. Pohlédnout sám sobě do tváře bez pomoci zrcadla. Zní to tak obyčejně, a přece je to tak těžké! A to tím spíš, když vnímáme sebe sama na pozadí myšlenek někoho druhého, který je třeba velmi odlišný, a tím spíš na pozadí celé kultury, která je velmi odlišná.

„Vidíš?  Tamhle jsou Libyjci, tamhle Somálci, tamhle Egypťané.  Všichni jsou muslimové, tady paří a náramně si užívají.  Tunisané, kteří se tady starají o běh hotelu, tančí s ženami a vůbec vyvádí všechny ty zábavní věci, jsou ženatí a doma zařezávají.“
„Počkej, a jak to víš?“
„Znám je osobně.“
„No dobře, a i kdyby, co je na tom?“
„Dvojí tvář.  Víš, to mi vadí.  Na jednu stranu jsou to všichni vzorní muslimové, dodržují pět povinností, ale na druhou stranu si žijí po svém.  Prostě mají dvě tváře.“
„Tady to ale patří svým způsobem k jejich práci, když jsou hoteloví zaměstnanci.“
„Jenže dobrý muslim by se tak prostě nechoval, a nedal by se zaměstnat tak, aby to dělat musel.“
„No a není to nakonec běžné, že člověk se chová určitým způsobem podle podmínek, ve kterých zrovna je?“
„Ano, je to naopak naprosto běžné, a to přesně mi vadí!  Já nechci mít dvě tváře.  Chci žít tak, abych měl jenom jednu tvář.“
„Myslím, že život je naopak o různých rolích, společenských a jiných, které přijímáš, a chováš se v různých prostředích trochu jinak.  Třeba v rodině jsi tátou, když pracuješ jako ředitel pošty tak jsi ředitelem pošty, když jsi kopáčem, tak se chováš jako kopáč.“
„No a co?  Stejně je to vždycky otázka, jestli máš dvě tváře nebo jenom jednu.  Já toho mám právě už dost a chci mít prostě jen jednu tvář, i když by mi po ní měli jezdit buldozerem.“

About the Author